Pages

úterý 4. dubna 2017

Posedlost sportem - co už je moc?

Nedávno mi na blogu přistál komentář, který se týkal závislosti na sportu. Jak často cvičím, jestli to zvládám a co na moje sportování říká okolí. Od té doby se mi v hlavě honí hromada myšlenek ohledně tohohle tématu a dneska se pokusím to dát nějak do kupy, protože určitě nejsem jediná, kdo se až tak úplně s pochopením okolí nesetkává. Doufám, že to bude mít hlavu a patu :-)


Závislost je špatná vždycky. Ať už jde o alkohol, drogy, kokina, čipsy, sex, nákupy nebo třeba automaty. Když jste na něčem závislí, tak nekoukáte kolem sebe a prostě to děláte. Je vám jedno, jestli "to" ubližuje vašemu tělu, vaší rodině nebo vašemu životu. Znám plno lidí, kterým zničily život drogy, znám pár alkoholiků, gamblerů. Neznám ale nikoho, kdo by skončil na psychině, protože miluje běhání a nebo se každej druhej den ničí v tělocvičně. Vy ano? Třeba takové případy existují, dneska už je možné všechno, ale nejspíš to bude ojedinělé, když se o tom nemluví. Jen pro upřesnění - mluvím o závislosti na sportu, ne o posedlosti dokonalým tělem, té je všude kolem až až, ale to by asi bylo na další článek. Zadky, prsa, "jógové" porno pozice atd. na všech těch internetech.
Ovlivňuje někoho moje frekvence cvičení? Má moje běhání vliv na to, jak se postarám o děti nebo jakej uvařím oběd? Trápím někoho tím, že mě každý ráno bolí každej sval v těle? Ne, ne, ne. Je to jen o mně. Běhám, když kluci spí. Cvičím ráno než se probudí. Když jedu na nějakou sportovní akci, tak si nejdřív splním svoje povinnosti (vaření/praní/žehlení/články do práce atd.) a teprve potom jedu. Takže co je komu do toho? Nic!
Problém nastává až v případě, kdy lidem kolem vás záleží na vašem zdraví. Mám roztrhaný ruce z hrazdy tak, že mě štípe každej pohyb a nejsem schopná si ani umýt vlasy? No a co, hlavně, že už umím T2B. Mám tak přetížený záda, že se mi na nich udělá boule a já nemůžu chodit? No a co, uběhla jsem Spartana! Mám paže jeden velkej šrám od švihadla? Neva, udělám už totiž deset DU v řadě! A co ty modřiny na rukou od kettlebellu? Maličkost. Zánět achillovky, namožený trapézy, bolavý ramena, zadek, kolena atakdále atakdále. No a co? MNĚ TO NEVADÍ! Jenže to vadí mýmu manželovi (nemohla bys dělat nějakej holčičí sport?!), rodičům (Proč se tak trýníš? Budeš jak chlap!), babičkám (Anetko, Ty ses strašně hubená! Prostě babičkovská klasika.), fyzioterapeutovi (Měla bys zvolnit a víc se o to tělo starat. Vyháníš nějaký démony nebo co?!) a občas i dětem (když se štítí mých zkrvavených rukou). A to jsou chvilky, kdy začíná kázání, který ale z 90% nemá vůbec žádnej smysl. Já to miluju, je to součást mě, mýho života a každá jedna minuta tréninku mě strašně moc naplňuje. I když to bolí, i když se mi chce zvracet, i když mi polovina věcí nejde a nehážu si nad hlavu neskutečný váhy. I když mi teče krev z ruky, i když se zamotávám do švihadla po každým třetím přeskoku, i když se ani nedostanu do stojky. Stejně to nevzdám. A tohle je ono. Nikdy jsem u ničeho nevydržela a když mi to nešlo, tak už tuplem ne. Teď se dobrovolně "trápím" doma i v gymu. Věci, který nesnáším dělám o to víc, učím se, ptám se, posiluju svou silnou vůli (ať už jde o vstávání v pět nebo o neustálé pokusy o stojku), snažím se, nevzdávám se. Vím, že když se chce, tak to jde a že když zaberu, tak dokážu všechno. Za měsíc, rok, možná za deset let, ale dokážu. Všechny tyhle věci si přenáším i do života a jsem přesvědčená o tom, že to, kdo teď jsem, je z velké části díky sportu. A taky si sama nasekám dřevo nebo přestěhuju postel! :D Přestala jsem řešit, kolik během tréninku spálím kalorií nebo že můj zadek nevypadá tak jak chci. Nekoumu se každý ráno v zrcadle. Je mi jedno, jaký budu mít díky cvičení změny na postavě, protože teď už mi jde o něco jinýho. Teď je pro mě nejdůležitější každej malej pokrok ve výkonu. A to, že můžu jíst co chci a kdy chci, už je jen takovej vedlejší bonus :-)
A teď mi řekněte, je láska ke sportu a téměř každodenní trénování špatný? Je to posedlost? Co už je moc? Přes čáru? A kdo tu hranici určuje? Někdo miluje vaření, někdo čtení a někdo cvičení a já přeju každýmu, aby si našel to svoje, protože pak se začnou dít věci! :-)
Samozřejmě by na prvním místě mělo pořád zůstávat zdraví. Když cítím, že potřebuju pauzu, tak si ji dám. Ale naučit se to tělo poslouchat je někdy těžší než pořádně naložená osa :-)

Sportu zdar a napište mi, co si o tom myslíte vy.

Aneta

2 komentáře:

  1. Souhlas se vsim, opet skvele napsano Any :-) A s poslouchanim tela podle meho bojuje kazdy sportovec, porad chceme vic a vic, ale az prijde zraneni uvedomime si co je nejvic....

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj...Jak často si dáváš oddychové dny?

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše komentáře! :-)