pondělí 28. listopadu 2016

TRAIN HEART slaví první narozeniny!

Přijde mi úplně neuvěřitelný, že tohle fakt píšu. To už je vážně rok? Dneska to tady bude samý klišé, tak mi to prosím odpusťte, ale jinak to nejde.


1. prosince to bude přesně rok od mýho prvního tréninku v roli trenérky. Kdo by to byl řekl? Asi nikdo. Pamatuju si, jak jsem před rokem seděla přesně na tomhle místě, sepisovala finální verzi prvního tréninku a jediný, co jsem cítila byl šílenej strach a nervozita. Chtělo se mi střídavě zvracet (stoupněte si před deset holek a cvičte, mluvte, bavte je, hlídejte, motivujte, hecujte), brečet (nikdo tam nebude chodit, nebude se jim to líbit, budu trapná, nebudu je bavit) a celý to rušit. Na první trénink jsem odjížděla jako na popravu, celá jsem se klepala a fakt jsem se šíleně bála. Možná víc, než když jsem jela rodit. Bylo nás deset, já jsem byla nervózní celej trénink, klepal se mi hlas, ale nakonec jsme to nějak zvládly a když jsem po hodině viděla ty vysmátý a upocený obličeje, bylo vymalováno. Tohle je to, co chci dělat. Tohle chci zažívat, když půjdu "z práce". TO JE ONO!
Celou mateřskou jsem přemýšlela nad tím, co se mnou bude a řešila, že na matku s gymplem nebude nikdo nikde zvědavej. A nakonec je na mě třikrát týdně zvědavá hromada holek. Makají, překonávají se, hubnou, jsou silnější, šťastnější, staly se z nich kamarádky a těší se na každej trénink (pokud zrovna nemáme v plánu něco fakt nechutnýho). Je to neskutečný a snad si to ani nezasloužím.
V pátek jsme měly vánoční párty a já jsem celý víkend přemýšlela nad tím, jak dát moje dojmy a pocity na papír. Bylo to totiž jedno z nejhezčích překvápek v mým životě. Holky nafoukly balónky, dostala jsem dokonalej dort, na kterým byl kettlebell, švihadlo, činky a hromadu dalších dárků. Asi hodinu jsem byla úplně v šoku a vůbec jsem nevěděla, jak se s celou tou situací vypořádat. Jsem starej chladnej šutrák, ale tohle mi fakt vehnalo slzy do očí. Daly si tu práci to celý zorganizovat, vymyslet, sehnaly mi tričko, o kterým jsem tajně snila (na přední straně nápis I LOVE BURPEES a vzadu THE BEST COACH - #bombapecka), na krk mi pověsily medaili a prostě to bylo celý kouzelný. Připadala jsem si jako ve snu.




Od začátku celýho tohohle mýho nápadu se skupinovým cvičením jsem věděla, že to chci dělat jinak než ostatní. Přála jsem si, aby se kolem mě vytvořila banda, ve které nebudou žádný drby a posměšky. Přála jsem si, aby byli lidi, kteří ke mně budou chodit, kamarádi. Budou se mezi sebou hecovat, podporovat, radit si, smát se na sebe. Nechtěla jsem neosobní a prázdný cvičení. Přijdeš, v šatně řekneš dobrý den, hodíš na sebe legíny, odjedeš si trénink a utíkáš domů. Takhle to u nás nefunguje. Přijdeš, už u brány si povídáš s ostatníma, ze šatny se ozývají výbuchy smíchu, při rozcvičce na sebe všichni koulí očima a při anglánech mě všichni hromadně v duchu nesnáší. Každýho z nich znám, vím, co mu jde, s čím bojuje. Poznám, když má špatnou náladu nebo když má den na prd. Mám ty lidi ráda a strašně mě baví. Vždycky mě ta jejich energie nakope na celej večer.
Taky jsem věděla, že ne každýmu sednu já. Mám prostě svůj styl. Nedělám cukrbliky, nevýskám, nejuchám, občas zařvu, občas vynadám, občas musím někoho "rozesadit".
Nechci slyšet výrazy "Já už nemůžu." "To nejde." "To nikdy nezvládnu." "Nikdy nebudu mít ráda běhání!" "Nikdy si neoblíbím angličáky." "Pánskej klik? To nedám." "To bolí." "To pálí."
Tohle je jen zlomek toho, co na mě holky zkouší, ale víte jak se posunujou? Spousta z nich měla problém odběhnout úvodních pět minut na zahřátí a některé teď běhají ve svým volným čase a baví je to! Skoro žádná nezvládla správně udělat dámskej klik a teď? Teď tam švihají pánský a ani nemrknou. Dřepovačku se Sally nezvládal bez pauzy nikdo a teď už u toho někteří zívají. Nikdo z nich ani netušil, že má nějakej CORE a teď ho zapojují úplně automaticky a zase se tím posouvají o kus dál. To je ta nejlepší odměna (kromě dortu samozřejmě!!! :D). Vidět jejich posun, pokrok, změnu na těle, ale i vyšší sebevědomí, širší úsměv a tu radost, že něco, co bylo před pár měsíci tabu, je pro ně teď pohodička. Přesně z toho důvodu název TRAIN HEART. Sice hard, ale srdcem a o tom to podle mě celý je :-)


Každej váš pokrok je i můj a já vám děkuju za to, že jste si z té hromady skvělých trenérů vybraly zrovna mě! Holku, která před pár lety ležela u telky a jedla čipsy. Holku, která neumí ani kotrmelec. Holku, která nenáviděla hodiny tělocviku. Děkuju za vás každej den a doufám, že společně oslavíme ještě spoooustu dalších narozenin. Jste nejlepší!

Mějte se všichni hezky a užívejte si advent :-)

A.






SHARE:

4 komentáře

  1. Já bez toho facebooku nic nevím :-D teda že máš rok jo, ale že byla oslava jsem se bohužel dozvěděla až zpětně. Tak i ode mě vše nej a ať tě to stále baví a máš pořád plnou tělocvičnu! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Anetko,moc krásně jsi to napsala.Bohužel mým časovým vytížením mi nevychází tě navštěvovat,ale jakmile se zase urvu,přijedu, a určitě i na Tvých maratonech se ukážu. Přeji Ti,ať se Ti daří, ať máš spokojené klienty a klientky,a oslavíš ještě mnoho takových narozenin.

    OdpovědětVymazat
  3. Anetko,moc krásně jsi to napsala.Bohužel mým časovým vytížením mi nevychází tě navštěvovat,ale jakmile se zase urvu,přijedu, a určitě i na Tvých maratonech se ukážu. Přeji Ti,ať se Ti daří, ať máš spokojené klienty a klientky,a oslavíš ještě mnoho takových narozenin.

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný článek plný pozitivních emocí, úžasné energie a nadšení. Jen tak dále, Anet!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše komentáře! :-)

© RUN HEART. All rights reserved.
Blogger Templates by pipdig