čtvrtek 22. září 2016

Já před těhotenstvím? Skinny fat!

Před pár dny jsem si na facebookovém profilu blogu aktualizovala profilovku, na které jsou dvě srovnávací fotky. Jedna z konce šestinedělí a druhá myslím po půl roce cvičení a zdravýho stravování. Psali jste mi, že je to paráda a že je sice hezký zhubnout 30 kg, ale že by vás zajímalo, jak jsem na tom byla před těhotenstvím. Já to chápu, protože většina žen vypadá po porodu oplácaně/tlustě/zavodněně (a těm, které vylezou z porodnice jako laňky, upřímně závidím!) a tak jsem tady s článkem, jak jsem to vlastně měla předtím. Spoustu lidí (od mých čtenářů až po holky, které ke mně chodí cvičit) si myslí, že jsem byla sportovec už předtím a tak pro mě nebylo těžký se hodit po porodu zpátky do formy. To mě vždycky pobaví, protože jsem byla snad všechno, jen ne sportovec :D
Konec šestinedělí (cca 90 kg) vs současnost
O tom, že jsem byla jako dítě tlustá, jsem vám už psala. Měla jsem ráda jídlo a pořád jsem seděla doma jako pecka. Naši mě museli vyhánět ven a já jsem si vždycky sedla na patník a čekala, až zase budu moct jít domů a psát si do deníku/tvořit časopis nebo si číst. Zhruba do patnácti jsem kynula a kynula, poslouchala nadávky o tlustorpdkách a brečela doma do polštáře. I přesto jsem ale pořád jedla, mlsala a nic nedělala. Najednou se ale všechno změnilo úplně bez práce. Prostě jsem se vytáhla a byla ze mě samá ruka, samá noha. Taťka má 189 cm a mamka 176 cm, takže jsem měla kam růst a to mě tak nějak zachránilo. Alespoň co se vzhledu týče. Líbilo se mi, jak vypadám a byla jsem šťastná, že už nemusím poslouchat nadávky a urážky. Že si můžu koupit hezký rifle a uplý tričko (v Kenvelu!!! :D) a že se o mě začínají zajímat kluci. To bylo ale všechno, co se změnilo. Stravovala jsem se dál jako doposud a sportu se vyhýbala jako čert kříži. Noční můry z tělocviku jsem na blogu už taky zmiňovala. Pětka ze šplhu, pětka za kotoul, pětka za patnáctistovku.
V 17 letech přišla první láska a kupodivu se sportovcem, takže mi vlastně ani nezbylo nic jinýho, než ho následovat a začít se trochu hýbat. Jezdili jsme na brusle (milion pádů a desetkrát naraženej zadek), na tenis (jeden úspěšnej úder ze sta), hráli jsme squash (chudák malej mě na tom kurtu měl sto chutí zabít) a začala jsem chodit na spinning (po kterým mi akorát tak rostl zadek). Jo, snažila jsem se, ale že by mě to bavilo? Že bych se na to těšila? V žádným případě!!! Jídlo jsem pořád neřešila a troufám si říct, že jsem prostě jedla jako prase. Snídaně většinou nula, oběd nějakej hnus v hospodě a na večeři rohlíky nebo chleba. Do toho tuny čipsů, čokolád, kokin, časté návštěvy mekáče a podobných nesmyslů. A taky hodně alkoholu. Každej víkend párty s naáslednou kocovinou, kterou se snažíte zajíst všemožnýma prasárnama. S nástupem na výšku to bylo ještě horší, protože se pilo mnohem víc a během dne nebyl na jídlo čas. Večer jsem se doplahočila domů úplně hotová a snědla všechno, co jsem tam našla. V ledničce mě čekal obří oběd od babičky, po kterým jsem si dala ještě pořádnou večeři a zakončila to s čipsama a colou u telky. Prostě úplná hrůza, co vám budu povídat. Ale víte co? Nepřibírala jsem. Nevím, jestli za to mohl rychlej metabolismus nebo ty nekonečný cesty z nádraží (bydleli jsme na mega kopci na druhé straně města), ale bylo to tak. Vypadala jsem pořád štíhle. Ovšem jen v oblečení. A tady nastává ten rozdíl mezi Anetou tehdy a teď. Byla jsem takzvaně skinny fat. Rozkydlá, rozblemcaná, rozteklá, nazvěte si to jak chcete, ale pořád štíhlá. Nevadilo mi to. Jo, večer před zrcadlem jsem si říkala, že na to, jak jsem mladá, tak se nějak moc třepu a plavky byly noční můra, ale v globálu jsem prostě vypadala dobře a pod oblečení (skoro) nikdo nevidí, tak proč to řešit? To, že jsem byla věčně unavená, náladová, protivná, bylo mi zle, byla jsem nafouklá, oteklá a zadělávala jsem si na cukrovku a podobný nemoci? Nedocházelo mi to. Tehdy ještě nebyly žádný fitness blogy, skupiny na fb a celkově se tohle nějak neřešilo. Nikdo kolem mě nežil zdravě a sportovci, se kterýma jsem se stýkala, sice hráli squash a jezdili na kole, ale do toho byli každej víkend v lihu a jídlo neřešili vůbec.
Vyplývá z toho jediná věc, zachránilo mě moje první těhotenství. Kdybych tehdy nepřibrala těch 36 kilo, nezačala bych se zajímat o to, jak je dát dolů. Nepoznala bych, jak moc je cvičení návykový a jak dokáže v životě pomáhat (fyzicky i psychicky). Nezamilovala bych si běh. Nenaučila bych se vařit a píct zdravě. Neměla bych tenhle blog a vás - nejmilejší čtenáře. Neměla bych práci snů. Ani bych netušila, jak skvěle se můžu ve svým těle cítit. Nejenom navenek, ale hlavně uvnitř. Mám energie na rozdávání, nejsem vůbec nemocná, nemám žádný zažívací problémy a líp se mi žije. Můj příběh je jasnej důkaz toho, že i absolutní sportovní antitalent a člověk na hony vzdálenej od zdravýho životního stylu, se může úplně změnit. Od základů, ve všem.

Najít fotku bez oblečení z tohohle období se mi bohužel nepodařilo, protože jsem si fakt hodně hlídala, aby mě v těch plavkách (ve kterých jsem vylezla dvakrát za léto) někdo nevyfotil :D Ale našla jsem pár archivních z období kolem roku 2010-2011, tak aspoň takhle. Koukám na to a vidím úplně cizí holku...





Mějte se hezky! :-)

A.

PS: Ty čipsy miluju doteď a aspoň jednou za měsíc je musím mít!
SHARE:

1 komentář

  1. Parádní článek, Anet :) Jsi dobrá! Mám chuť jít cvičit. Teď hned :-D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše komentáře! :-)

© RUN HEART. All rights reserved.
Blogger Templates by pipdig