Pages

sobota 20. srpna 2016

Spartan v Litovli - bahno, voda a angláni

Ve zkratce? Voda, voda, bahno, angličáci, bahno, bahno, voda, angličáci a bahno. A běh. Fakt hodně běhu. Z uvedených pěti kilometrů jsme jich nakonec běželi deset, ale mně to vůbec nevadilo, protože běhání bylo to jediný, na co jsem spolíhala. Neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem, přelízat obří áčka, ani chodit po kladině. Ale stejně jsem to zkusila a byl to asi můj nejlepší sportovní zážitek. A nevadí, že jsem za celej život byla na dvou závodech, víte jak to myslím.


Spartan mě lákal už loni a letos jsem si málem i koupila registraci, ale nakonec se náš tým rozpadl a tak jsem si řekla, že je to asi znamení. A že je to pro mě vlastně dobře. Protože neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem atd. Ale ve čtvrtek (dva dny před závodem) mi psala kamarádka, že jim vypadl člen týmu Flex Fitness a jestli si to nechci zaběhnout s nimi. O Flexu jsem vám psala už TADY, bylo to vlastně první "fitko", který jsem navštívila a vznikla tam moje láska k TRX a celkově k funkčnímu tréninku. I přesto ale byla moje první myšlenka - ne nechci. Nejsem závodní typ, bude mi z toho zas jen zle, budu poslední a hlavně - neumím šplhat...zbytek už znáte. Nakonec jsem si ale řekla, že bych konečně mohla přestat být posera a začít dělat víc činností, který mě sice lákají, ale bojím se jich. Když se nebudu pouštět do nových věcí, tak se ani žádný nový nenaučím a budu toho litovat. A tak jsem napsala, že do toho jdu a v tu chvíli mi začalo být zle a zdály se mi noční můry o tom, jak si tam zlámu nohy a nebo se utopím. Naštěstí to trvalo jen dvě noci, takže se to dalo přežít a v sobotu ráno už jsem odevzdaně seděla u stolu a tlačila do sebe vločky s jogurtem, i když mi pořád bylo zle. Z domu jsem vyjížděla o půl desáté a Lukáš mi těsně před odjezdem začal předčítat ty strašidelné možnosti úrazu/úmrtí, který jsou v reverzu. Podepsala jsem, že jestli umřu nebo si zlomím obě ruce, tak po nich nebudu nic vymáhat a jelo se.
V deset hodin jsme měli sraz s týmem, ve kterém jsem znala asi tak tři lidi, z čehož jsem taky byla strašně nervózní, ale nebylo proč. Všichni na mě byli moc milí a vesele mi (Spartanem nepolíbené) vyprávěli, jak se budeme brodit bahnem. I s hlavou? I s hlavou! Vyzvedla jsem si číslo, čelenku a asi dvacet náramků a šlo se do startovního koridoru. Z rozcvičky jsme stihli jenom kousek, ale ve chvíli, kdy všichni začali řvát Aroooo!, mi fakt běhal mráz po zádech. Nikdy jsem na Spartanovi nebyla, netrénovala jsem na něj, prostě žádnej Spartan nejsem, ani nebudu, ale tady jsem se cítila jakože mezi ty lidi patřím. A během toho závodu, kdy jsme se společně brodili sračkama a pomáhali si, to bylo silnější a silnější.


Naše vlna startovala v jedenáct. Už mi nebylo tak zle a pomalu mě opouštěl pocit, že tam ty Reebok fáborky pozvracím. Po první překážce (hopsaní v pneumatikách) jsem si říkala, že je to boží a říkala jsem si to i u druhé (přeskakování balíku slámy), ale když jsme se blížili ke třetí, bylo zle. Museli jsme přebrodit potok, ten byl ale tak strašně ledovej, že jsem se celá rozklepala a chtělo se mi brečet. Navíc hned za potokem na mě čekali moji kluci a strašně mi fandili, takže to se mnou mlátilo a měla jsem sto chutí se otočit, strhnout si (tu boží!) čelenku a jet dom. Ještě když jsem si představila to šplhání! Myslela jsem na něj vlastně skoro celou dobu, je to vážně moje noční můra už od základky. Běžela jsem ale dál a držely jsme se pohromadě s Blankou (která za tohle všechno vlastně může, ukažme si na ni!!!), měly jsme stejný tempo, na překážkách jsme na sebe čekaly a pomáhaly si. Pomáhaly jsme i ostatním a všichni kolem byli fakt úžasní a milí a usmívali na sebe (pokud teda zrovna neměli bahno v zubech). Běhu tam tedy bylo víc než dost a já jsem z toho měla radost. Klidně bych si v tom krásným Litovelským Pomoraví zaběhala a některý překážky úplně vynechala. Třeba tu obří síť mezi stromama, kterou jste museli přelízt. Měla snad 20 m (jasně Any :D) a to, že uprostřed se nemá lozit, protože to tam šíleně houpe, mi řekli, až jsem slezla. Tady jsem se málem zabila poprvé.
Když jsme se asi popáté museli ponořit do řeky a přebrodit/přeplavat ji, tak mi ta ledová voda dokonce přestala vadit. Přestalo mi pak vadit i to smradlavý bahno. Ve finále mi přestaly asi vadit i ti angláni. Dostala jsem je za (ne)ručkování, (ne)přehopsání přes kůly, zaražený v zemi, další (ne)ručkování, oštěp a šplh. Hnusný věci, který prostě asi nebudu umět ani za deset let. Přenášení kýblu s pískem bylo fajn, ale přenášení pytle, kterej měl asi tak 50 kg (určitě! :D) byl hnus. Nahodit pytel na záda, slízt dolů do řeky, přebrodit ji, odříkat (debilní) kód, kterej jsme se museli naučit někde v půlce trati (DHBDFX3B - tak jako chápete to?! :D) a pak se s tím pytlem zase vyškrábat nahoru. Ten břeh, po kterým jsme šplhali byl celej rozbahněnej, mokrej a měl sklon asi tak 90 stupňů (jo! :D) a tahle překážka mi dala fakt zabrat. Plazení se pod ostnatým drátem se celkem dalo, akorát se tam vytvořila fakt velká fronta a čekali jsme asi pět minut, než jsme se dostali na řadu, ale nic hroznýho. Hrozný bylo totiž úplně něco jinýho. Podplavat desku. Podplavat ji bahno-vodou. Humus a bahno i na řasách!



A velké finále, které bych v žádném případě nezvládla bez našeho velitele Petra. Vodní příkop a za ním ačko. Mokrý, klouzavý a příkrý áčko s mokrým a klouzavým lanem. Vylezla jsem asi do půlky, podjelo mi to a nahoru jsem se vyškrábala jen díky tomu, že mě Petr vytáhl. Hrdina!!! Pak už cíl, medaile, pivo, banán a nejhezčí tričko. A strašná radost. Radost, úleva, fakt je to z náma? A fakt to bylo tak svělý? Fakt jsem to přežila??? Bez újmy na zdraví? Mám trochu odřený kolena, ale to je u mě normální, takže vlastně bez následků. Sedím si tady v tom finisherským tričku, piju cider a furt otravuju L. s různýma postřehama a příběhama z trati. A jsem šťastná. A pyšná. Jo, fakt jsem. Že jsem doběhla a že jsem do toho vůbec šla.


Klobouk dolů všem, kdo to dnes zvládli a velký dík Blance a mýmu týmu! Lepší lidi kolem sebe jsem si asi nemohla přát. Jo a taky mé fanouškovské základně! Kája se prej strašně bál, že už se nikdy nevrátím. To bylo radosti, když mě uviděl! Úsměv ho ale přešel hned, když přišel blíž a uviděl maminku obalenou bahnem. Normálně se mě štítil! :D

Miluje mě i obalenou bahnem, purelove :D
Po očistě, ale bahno na řasách pořád drží! :D 
A zasloužená odměna :-)
Mějte se hezky a až si budete příště myslet, že na tenhle závod nemáte, tak si vzpomeňte na mě! Neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem...

A.

ČAS: 1.48

12 komentářů:

  1. Super!Nejhorsi muselo byt zapamatovat si ten kod 😁 jinak to pro tebe musela byt brnkacka 😃 jsi nejlepsi,prekonalas sama sebe,tak to ma byt,ja jdu zitra prekonavat strach z vysek pomoc!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná radši deset kódů než to blbý lano :D A děkuju! :)

      Vymazat
  2. Anetko, ten kód mě rozsekal :D A supr fotky! Zrovna jsem říkala příteli doma, že jdu na Sparťana příští léto... a basta :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jsem teď o tom říkala chlapovi svému, tak prej se na příští rok vycepujem oba, začnem běhat a povalíme na Spartana oba :D

      Vymazat
    2. Jeee, tak to je ale úplně ideální varianta :)

      Vymazat
  3. Já si bohužel kód nezapamatovala :D Takže 210 angličáků a čas 1:52 :D. Napsala jsem o tom tady: https://travelfitaddict.blogspot.cz/2016/08/spartan-race-litovel-2082016.html.
    Ale těším se na další! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo to je ale skvělej čas! Ty angličáky ve vodě nezávidím :O

      Vymazat
  4. Tak to teda klobouk dolu!taky bych se chtela rozhodnout ve ctvrtek bezet spartan a v sobotu to ubehnout:-))

    OdpovědětVymazat
  5. Tak to teda klobouk dolu!taky bych se chtela rozhodnout ve ctvrtek bezet spartan a v sobotu to ubehnout:-))

    OdpovědětVymazat
  6. z plavovlásky bahnovláskou snadno a rychle :oD vždycky jsem pociťovala zvrácenou touhu takový závod zkusit, ale kromě šplhání, ručkování a házení oštěpem neumím ani běhat, tak holt asi neé :oP

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že i tak bys to zvládla :)

      Vymazat

Děkuji za vaše komentáře! :-)