neděle 28. srpna 2016

Aneta a fyzioterapeut

"Anetko, Ty se asi nemáš moc ráda, viď?"
"No, ale mě nikdy nic nebolí (kromě svalů, což je v pořádku) a nemám žádný problémy. Ani jsem nikdy neměla žádný sportovní zranění."
"Jasně, můžeš takhle fungovat dva měsíce, dva roky a klidně i dvacet let, ale pak se z toho pose***! Protahuješ se?"
"Hmm, někdy."
"Tak bys měla začít!"
"Stačí pět minut?!"

Kamarádka fyzioterapeutka obrací oči v sloup a vzdává to. Byly to necelé dvě hodiny mučení a těžkej pád do reality. Stoupni si takhle, běž tam, otoč se, zvedni jednu nohu a teď druhou. Hmm, tady trošku skoliózka a tady to rameno máš níž. Zkrácený hamstringy, přetížený bedra, tady Ti to leze nahoru. Ty tím cvičením vymýtáš démony, že?
Asi to tak bude. Nestarám se o svoje tělo tak jak bych měla a po téhle proceduře jsem si říkala, jakej je zázrak, že ještě držím pohromadě. Jak píšu výš, nikdy jsem neměla žádný zranění (jen mě občas trochu zlobí achillovka) nebo problémy s koleny/zády atd. Svaly mě bolí tak nějak permanentně a když mě bolí málo, přikoupím těžší kettlebell a problém je vyřešen. Protahuju se fakt minimálně, vím, že je to chyba, stydím se za to a musím to napravit...Musím se přiznat, že když nestíhám, tak se prostě neprotáhnu vůbec. OSTUDA!!! Snažím se to trošku kompenzovat power jógou, ale pořád je to bída. Protahování by mělo trvat stejně dlouho jako trénink a na to prostě nemám čas. ALE MÁŠ! Jen je to na mě šíleně pomalý, nudný a zbytečný. Samozřejmě si uvědomuju, že je to chyba a že zbytečný to rozhodně není, ale dokud se mi nestane něco vážnějšího, tak se k tomu asi fakt nedokopu. I když po tom mučení s fyzio jsem si (i jí!) slíbila, že se polepším. A proč jsem u ní vlastně skončila?
Po sobotním Spartanovi mě lehce bolela bedra. Říkala jsem si, že jsem asi prochladla v té (odporně studené) vodě a že to prostě přechodím/rozběhám/rozcvičím. Mazala jsem Sněhurkou (můj lék na všechno :D) a čekala. Bolest byla stále větší, v noci jsem se bála otočit, protože to prostě bolelo jak čert. A čím dál víc. Po třech dnech mi to "vylezlo" nahoru a udělala se mi na zádech obří boule a otok. I tak jsem cvičila (debil) přes bolest, mazala a čekala, co bude. Přijela návštěva z Čech a kamarádka viděla, že se jaksi divně kroutím a sykám. Já si totiž nikdy na nic nestěžuju, občas syknu a nebo heknu. Ty jsi hekla?! Protože vím, že si za to můžu sama a akorát bych ze všech stran slyšela, že mi to říkali a že měli zase pravdu a že to přeháním a že jsem jak malý děcko. Kamarádka se ale nenechala odbýt, donutila se mě svlíknout a už to jelo. Po hodině pod jejíma kouzelnýma rukama se mi strašně moc ulevilo, zatejpovala mě a je to mnohem lepší. Dva dny jsem si dala pauzu a dneska jsem odjela trénink úplně v pohodě, trochu to táhne, ale skoro to necítím. Probraly jsme i držení těla (protože blbě chodím) a dýchání (protože i blbě dýchám!). Ve finále jsem zjistila, že jsem vlastně úplně marná a že se vůbec neřídím tím, co vím, že je správně. Uvědomila jsem si, že jestli po tom mým stárnoucím těle chci ještě nějaký výkony, musím se mu věnovat i jinak, než dřinou. Takže se budu protahovat, nebudu cvičit každej den a budu chodit do vířivky, i když mě to strašně nebaví. Nebudu takovej pobuch, nebudu se mučit a naučím se vymýtat démony i jinak. Ale jak, to zatím netuším. Teď se to budu snažit zjistit a zároveň se budu snažit najít dobrýho fyzioterapeuta tady u nás, abych k němu mohla chodit pravidelně. Možná už jednu paní mám, bylo mi totiž řečeno, že má černý tejpy s pirátskýma lebkama a to prostě chceš!!! :D Samozřejmě vtipkuju, budu si vybírat podle toho, jak mi dokáže pomoct a jak moc bude přísnej, to já totiž potřebuju jako sůl!

No řekněte sami, že potřebuju hezčí tejpy?! :D
Co vy a fyzioterapeuti? A protahujete se poctivě?

A.
SHARE:

sobota 20. srpna 2016

Spartan v Litovli - bahno, voda a angláni

Ve zkratce? Voda, voda, bahno, angličáci, bahno, bahno, voda, angličáci a bahno. A běh. Fakt hodně běhu. Z uvedených pěti kilometrů jsme jich nakonec běželi deset, ale mně to vůbec nevadilo, protože běhání bylo to jediný, na co jsem spolíhala. Neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem, přelízat obří áčka, ani chodit po kladině. Ale stejně jsem to zkusila a byl to asi můj nejlepší sportovní zážitek. A nevadí, že jsem za celej život byla na dvou závodech, víte jak to myslím.


Spartan mě lákal už loni a letos jsem si málem i koupila registraci, ale nakonec se náš tým rozpadl a tak jsem si řekla, že je to asi znamení. A že je to pro mě vlastně dobře. Protože neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem atd. Ale ve čtvrtek (dva dny před závodem) mi psala kamarádka, že jim vypadl člen týmu Flex Fitness a jestli si to nechci zaběhnout s nimi. O Flexu jsem vám psala už TADY, bylo to vlastně první "fitko", který jsem navštívila a vznikla tam moje láska k TRX a celkově k funkčnímu tréninku. I přesto ale byla moje první myšlenka - ne nechci. Nejsem závodní typ, bude mi z toho zas jen zle, budu poslední a hlavně - neumím šplhat...zbytek už znáte. Nakonec jsem si ale řekla, že bych konečně mohla přestat být posera a začít dělat víc činností, který mě sice lákají, ale bojím se jich. Když se nebudu pouštět do nových věcí, tak se ani žádný nový nenaučím a budu toho litovat. A tak jsem napsala, že do toho jdu a v tu chvíli mi začalo být zle a zdály se mi noční můry o tom, jak si tam zlámu nohy a nebo se utopím. Naštěstí to trvalo jen dvě noci, takže se to dalo přežít a v sobotu ráno už jsem odevzdaně seděla u stolu a tlačila do sebe vločky s jogurtem, i když mi pořád bylo zle. Z domu jsem vyjížděla o půl desáté a Lukáš mi těsně před odjezdem začal předčítat ty strašidelné možnosti úrazu/úmrtí, který jsou v reverzu. Podepsala jsem, že jestli umřu nebo si zlomím obě ruce, tak po nich nebudu nic vymáhat a jelo se.
V deset hodin jsme měli sraz s týmem, ve kterém jsem znala asi tak tři lidi, z čehož jsem taky byla strašně nervózní, ale nebylo proč. Všichni na mě byli moc milí a vesele mi (Spartanem nepolíbené) vyprávěli, jak se budeme brodit bahnem. I s hlavou? I s hlavou! Vyzvedla jsem si číslo, čelenku a asi dvacet náramků a šlo se do startovního koridoru. Z rozcvičky jsme stihli jenom kousek, ale ve chvíli, kdy všichni začali řvát Aroooo!, mi fakt běhal mráz po zádech. Nikdy jsem na Spartanovi nebyla, netrénovala jsem na něj, prostě žádnej Spartan nejsem, ani nebudu, ale tady jsem se cítila jakože mezi ty lidi patřím. A během toho závodu, kdy jsme se společně brodili sračkama a pomáhali si, to bylo silnější a silnější.


Naše vlna startovala v jedenáct. Už mi nebylo tak zle a pomalu mě opouštěl pocit, že tam ty Reebok fáborky pozvracím. Po první překážce (hopsaní v pneumatikách) jsem si říkala, že je to boží a říkala jsem si to i u druhé (přeskakování balíku slámy), ale když jsme se blížili ke třetí, bylo zle. Museli jsme přebrodit potok, ten byl ale tak strašně ledovej, že jsem se celá rozklepala a chtělo se mi brečet. Navíc hned za potokem na mě čekali moji kluci a strašně mi fandili, takže to se mnou mlátilo a měla jsem sto chutí se otočit, strhnout si (tu boží!) čelenku a jet dom. Ještě když jsem si představila to šplhání! Myslela jsem na něj vlastně skoro celou dobu, je to vážně moje noční můra už od základky. Běžela jsem ale dál a držely jsme se pohromadě s Blankou (která za tohle všechno vlastně může, ukažme si na ni!!!), měly jsme stejný tempo, na překážkách jsme na sebe čekaly a pomáhaly si. Pomáhaly jsme i ostatním a všichni kolem byli fakt úžasní a milí a usmívali na sebe (pokud teda zrovna neměli bahno v zubech). Běhu tam tedy bylo víc než dost a já jsem z toho měla radost. Klidně bych si v tom krásným Litovelským Pomoraví zaběhala a některý překážky úplně vynechala. Třeba tu obří síť mezi stromama, kterou jste museli přelízt. Měla snad 20 m (jasně Any :D) a to, že uprostřed se nemá lozit, protože to tam šíleně houpe, mi řekli, až jsem slezla. Tady jsem se málem zabila poprvé.
Když jsme se asi popáté museli ponořit do řeky a přebrodit/přeplavat ji, tak mi ta ledová voda dokonce přestala vadit. Přestalo mi pak vadit i to smradlavý bahno. Ve finále mi přestaly asi vadit i ti angláni. Dostala jsem je za (ne)ručkování, (ne)přehopsání přes kůly, zaražený v zemi, další (ne)ručkování, oštěp a šplh. Hnusný věci, který prostě asi nebudu umět ani za deset let. Přenášení kýblu s pískem bylo fajn, ale přenášení pytle, kterej měl asi tak 50 kg (určitě! :D) byl hnus. Nahodit pytel na záda, slízt dolů do řeky, přebrodit ji, odříkat (debilní) kód, kterej jsme se museli naučit někde v půlce trati (DHBDFX3B - tak jako chápete to?! :D) a pak se s tím pytlem zase vyškrábat nahoru. Ten břeh, po kterým jsme šplhali byl celej rozbahněnej, mokrej a měl sklon asi tak 90 stupňů (jo! :D) a tahle překážka mi dala fakt zabrat. Plazení se pod ostnatým drátem se celkem dalo, akorát se tam vytvořila fakt velká fronta a čekali jsme asi pět minut, než jsme se dostali na řadu, ale nic hroznýho. Hrozný bylo totiž úplně něco jinýho. Podplavat desku. Podplavat ji bahno-vodou. Humus a bahno i na řasách!



A velké finále, které bych v žádném případě nezvládla bez našeho velitele Petra. Vodní příkop a za ním ačko. Mokrý, klouzavý a příkrý áčko s mokrým a klouzavým lanem. Vylezla jsem asi do půlky, podjelo mi to a nahoru jsem se vyškrábala jen díky tomu, že mě Petr vytáhl. Hrdina!!! Pak už cíl, medaile, pivo, banán a nejhezčí tričko. A strašná radost. Radost, úleva, fakt je to z náma? A fakt to bylo tak svělý? Fakt jsem to přežila??? Bez újmy na zdraví? Mám trochu odřený kolena, ale to je u mě normální, takže vlastně bez následků. Sedím si tady v tom finisherským tričku, piju cider a furt otravuju L. s různýma postřehama a příběhama z trati. A jsem šťastná. A pyšná. Jo, fakt jsem. Že jsem doběhla a že jsem do toho vůbec šla.


Klobouk dolů všem, kdo to dnes zvládli a velký dík Blance a mýmu týmu! Lepší lidi kolem sebe jsem si asi nemohla přát. Jo a taky mé fanouškovské základně! Kája se prej strašně bál, že už se nikdy nevrátím. To bylo radosti, když mě uviděl! Úsměv ho ale přešel hned, když přišel blíž a uviděl maminku obalenou bahnem. Normálně se mě štítil! :D

Miluje mě i obalenou bahnem, purelove :D
Po očistě, ale bahno na řasách pořád drží! :D 
A zasloužená odměna :-)
Mějte se hezky a až si budete příště myslet, že na tenhle závod nemáte, tak si vzpomeňte na mě! Neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem...

A.

ČAS: 1.48

SHARE:

čtvrtek 18. srpna 2016

Óda na kafe a kam v Olomouci na to nejlepší?

Kafe. Provází mě životem už víc než deset let. Babička si dělávala klasickýho turka a soc (správně se tomu říká lógr?) vždycky vysypala do ustřižené krabice od mlíka a pak s ním hnojila kvitka nebo ho dávala na kompost. Pamatuju si tu průhlednou skleničku s ouškem. Má ji dodnes a já si u ní vždycky toho turka dám. Mamka zase pila rozpustku. Nescafé a jejich červenej hrníček. Ty hrníčky jste dostali za určitej počet EAN kódů, jestli se nepletu. Měli jsme jich doma plno, protože se u nás pila káva fakt ve velkým. Pořád nějaký návštěvy a rychlovarná konvice nestíhala. Naše rodina je prostě kávová a tak bylo jasný, že tahle závislost nemine ani mě. První kafe jsem si s mamkou dala asi ve 14 a od té doby jsem ho měla vždycky ráno nachystaný. Před odchodem do školy jsem ho lupla a pak jsem si skoro každou přestávku šla důležitě do automatu pro kelímek té břečky. Ale chutnala mi. Rozpustku, turka a nebo tu obarvenou vodu z automatu jsem vlastně měla ráda dokud jsem nepoznala Lukáše. On mi totiž ukázal, jak chutná fakt dobrá káva. Jako svatební dar jsme dostali kávovar DeLonghi a několik pytlů naší milované Rioby. Od té doby mám strašně rozmlsanej čumák a často se stává, že mi nechutná ani kafe v kavárně a vždycky se těším domů na tu svou. Mimochodem víte, jaká je první věc, kterou dělám po příjezdu domů z dovolené? Ano, zapínám kávovar! A ráno ho zapínám ještě se zalepenýma očima. Miluju ten zvuk a tu vůni. Prostě miluju kafe.
Fajn alternativa je pro nás Nespresso. Tenhle kávovar používáme v karavanu a na chalupě, a i když z kapslí prý dobré kafe neuděláte, nám chutná :-)


Piju ho, protože mi chutná. Piju ho před cvičením (malý a silný) místo spalovačů a nakopávačů. Piju ho s kamarádkama, s Lukánem, s rodinou. Je to vlastně takovej spojovací nápoj, souhlasíte?
Jak už jsem psala, moje nejoblíbenější značka je Rioba (zlatej pytel, koupíte třeba v Makru) a nebo Lavazza Crema. Výborná je i značka Hausbrandt, ale tu jsem zatím našla jen na internetu, takže ji máme jen občas. Vyzkoušela jsem těch voňavých pytlů hodně, ale tyhle tři mám nejradši. Občas je chuť i na nějaký ochucený kafe, to kupuju většinou v obchodě Oxalis, ale L. je nemá moc rád a vždycky nadává, když ji tam nasypu, takže když odjede pryč, koupím malej pytlík a ten spotřebuju, než se stihne vrátit. Doporučuju belgickou pralinku nebo kokosák.
Kávu si nesladím, dávám si do ní jen trochu mlíka, ale poslední dobou (hlavně díky dovolené v Itálii, kde je prostě to mlíko spíš divný než obvyklý jako u nás) mám čím dál častěji chuť na malý, silný kafe bez mlíka. Lupnu ho a jdu.
Jsou dny, kdy je moje spotřeba kávy nezdravá (v období, kdy se mi kluci budili na střídačku celý noci, jsem byla schopná vypít třeba 15 káv denně), ale nevzdám se jí. Moje tělo už si beztak vytvořilo nějaký protilátky na kofein, protože si můžu dát hrnek klidně v devět večer a do půl hodiny jsem tuhá :D
Do kaváren nechodím skoro vůbec, protože s dětma to prostě nejde. Jsou hodní a fakt nejsou ten typ dětí, který běhají z jedné strany na druhou a piští u toho, ale prostě je to tam nebaví a ani já si to potom neužiju. I proto jsou pro mě tyhle chvilky vzácný a pokaždé, když se dostanu někam ven na dobrý kafe, jsem jako v ráji. A když už tu příležitost mám, jdu vždycky do Kafe jak lusk v Olomouci. Tahle kavárna je krásná, čistá, mají tady výborný kafe, úžasný dortíky a nejmilejší obsluhu. Kafe jak lusk si otevřela mladá a krásná Maruška, protože prostě miluje kávu. Znám ten příběh jen z doslechu a netuším, kolik je na něm pravdy, ale líbí se mi. Je málo lidí, kteří mají koule na to, jít si za svým snem a otevřít si ve 22 letech kavárnu v centru Olomouce, kde je velká konkurence, je na poklonu! Ještě k tomu, když to tak skvěle funguje a lidi to tam milujou. A Maruška prý ty DOKONALÉ dortíky peče úplně sama! Krásná baristka, která umí píct a pořád se usmívá? Sen! :D

EDIT! Kavárnu má Maruška se svým přítelem, kterej byl mimochodem taky moc milej a dokonce mi řekl, že vůbec není divný, kolik toho sním, když pořád lítám kolem kluků...gentleman!!! :-) Doufám, že si v duchu neříkal, co je to za nenažranou blondýnu :D


Zrovna dnes ráno jsem se tam stavovala po cestě na návštěvu do Brna, protože jsem chtěla přivézt to nejlepší, co Olomouc nabízí. Měla jsem s sebou vyjímečně i kluky, tak jsme si tam rovnou sedli na "malou" svačinku a byla to paráda. Kafe jak lusk je přímo na Náměstí hrdinů, takže baby friendly! Víte proč? Kluci si sedli do okna a koukali celou dobu na tramvaje. Kdo potřebuje dětskej koutek, když má tohle? Dali jsme si borůvkovej čískej dort, mrkváč, toustík s avokádem, domácí granolu, kafe a kakao. Třičtvrtě tohohle obřího menu jsem samozřejmě jedla úplně sama, ale tak proč bych se neobětovala, že? Vzali jsme čtyři dortíky s sebou, já ještě jedno kafe do kelímku (už jsem říkala, že jsem závislák?) a měli jsme prostě parádní ráno. Určitě tam zajděte, pokud budete poblíž, stojí to za to! :-)





Co vy a kafe? Mám tu někoho, kdo ho nemá rád? A jaká je vaše nejoblíbenější kavárna?

Mějte se hezky a kofeinu zdar!

A.
SHARE:

úterý 9. srpna 2016

Z mojí kuchyně II.

Jsem tady s dalším článkem z kuchyně. Minule jsem vám psala, že se snažím jíst tak trochu "low carb" a pořád se tím řídím. Jsou samozřejmě dny, kdy si frčím na jedné velké sacharidové vlně a vůbec se tím nestresuju. Na chalupě si prostě nedám místo špekáčků s pořádným krajícem chleba třeba salát, u babičky nikdy neodmítnu žádnou z jejích dobrot a v kině si musím dát nachos. Ty obří. A někdy i popcorn k tomu. Nechci být otrokem jídla, neustále řešit makra, krabičky, váhu, míry, abs a tak. Low carb mi vyhovuje a většina mých dnů je třeba na 100 g sacharidů za den. Když se "nehlídám", jsem potom víc unavená, nafouklá, hůř se mi běhá i cvičí, ale stejně si to neodpustím, protože žijem jenom jednou, že jo :-) Vybrala jsem pár fotek jídel z posledního měsíce, nejsou to žádné gastro zážitky a food styling taky stojí za starou bačkoru, ale hlavně, že to chutná. Mně i klukům. Vařím každý den, někdy i dvě jídla a i když se v řádění v kuchyni úplně nevyžívám, mám hroznou radost, když se něco povede a nebo když si kluci přidají. Každopádně nejhorší na celém vaření (kromě neskutečného bordelu v kuchyni) je vymýšlení jídel. Každej den se těch mých raubířů (všech třech) ptám, co by si dali. Netrpělivě čekám na odpověď a inspiraci. "To je jedno." "Koko!!!" "Hlavně ne nic s brokolicou!" "Co chceš." "Já nevím." "Nanuuuuk!" Takže tak :D Myslím, že hlavně ženy na mateřské mě pochopí, sestavování jídelníčku je prostě vždycky pruda. Ještě větší než škrábání brambor nebo umývaní připálenýho hrnce!

V Lidlu začali prodávat celozrnné tortilly, tak jsem je hned vyzkoušela s mexickou směsí (fazole a kukuřice v račatové omáčce a tofu na cibulce), salátem a avokádem. Tortillu většinou ještě před nandáním směsi potřu bílým jogurtem.
Jedna z mých nejoblíbenějších večeří. Večerní chléb, máslo a uzený losos z Lidlu. K tomu hromada zeleniny, bez té by to nešlo. 
Cuketové bramboráky, které zmizely rychlostí blesku a Lukáš, aka největší odpůrce cukety, ani nepoznal, že tam je. Mimochodem jsem s tou cuketou asi už otravná, protože mi známí z vesnice nosí sami od sebe plný igelitky těch zelených krásek a nic za to nechtějí! Ráj! :-)
Snažím se, abychom měli na talíři rybu aspoň jednou týdně. Nejčastěji je to halibut (kupuju v Ocean48), kterej je prostě chuťově dokonalej. Nepotřebuje žádný koření, jen chvilku v troubě, trošku soli a největší dobrota je na světě. Klukům k němu vždycky dělám bramborovou kaši a sobě obří salát. 
Další oblíbená večeře - hummus z Lidlu, Olmín a zelenina. Olmín je poměrně novinka v regálech, ale mě úplně neuchvátil, je na mě až moc tvarohovej a lepí pusu. Co vy na něj?
Neprůstřelné kafe podle Kristiny ke snídani. Kromě kokosového oleje přidávám ještě Ghí :-) Dobrota!
Už jsem vám říkala, že neumím aranžovat ani fotit jídlo? :D Tady vidíte výbornou sekanou a pečené batáty s cuketou. Škaredý, ale výborný.
Krémové polévky a vývar, to u nás jede ve velkým. Krémovky dělám většinou všechny stejně - cibulka na másle, zelenina povařená s vývarem, zahustit smetanou a někdy přihodit Kiri. A nikdy nezapoměňte přidat špetku muškátového oříšku! :-) 
Z Itálie jsme si v mrazící tašce dovezli několik kilo mořských dobrot a asi dva kufry těstovin, takže tuhle rychlovku v různých obměnách dělám minimálně jednou týdně :-) 
Datlovo - brusinkové kuličky. Samé zdravé věci a větší dobrota než nějaká Snickerska!
Brokolicový koláč podle Moni Gavlovské. Byl výbornej a dělala jsem ho od té doby už třikrát, určitě ho vyzkoušejte. A mrkněte k Monice na YouTube, začala natáčet nedávno, ale už teď tam najdete hromadu inspirace a navíc je milá a přirozená. Recept na koláč je právě v jednom z videí.
Špagety tady nesmí chybět, to je jasný. Boloňská omáčka, jedno z prvních jídel, který jsem kdy uměla uvařit.
Dnešní svačinka. Z eshopu Grizly jsem si (mimojiné) objednala různé druhy těchto Meridian másel a jsem fakt nadšená. Naprosto čisté složení bez jakýchkoliv zbytečností a ta chuť? Mandle - kokos je naprosté nebe!!! 
Další důkaz mého fotografického umění. Zapečené brambory (domácí od babičky) se zeleninou, šunkou, smetanou a sýrem a k tomu klasika okurkovo - rajčatový salát s bílým jogurtem, který prostě NIKDY nedochutím tak skvěle jako babička :-(
Dobrotám zdar! :-)

A.
SHARE:
© RUN HEART. All rights reserved.
Blogger Templates by pipdig