pondělí 28. března 2016

Nesnáším běhání!

Většinou poznám hned ráno, jestli bude den na prd nebo plnej radosti. Třeba když dojde mlíko do kafe, případně samotný kafe, tak je zle. Nebo když pět minut před odjezdem do školky zjistím, že má Kája oboje boty celý od bahna. Nebo když si až ráno uvědomím, že jsem večer zapomněla vytáhnout pračku. No a stejně tak poznám hned po pár metrech, jakej bude ten den můj běh. Dneska budu super rychlá/mám trochu těžký nohy, tak jen zlehka/mám náladu na intervaly/dneska doběhnu až na konec světa atd. Opravdu málokdy se mi stane, že se mi nechce vyběhnout a nebo že jsem zhnusená už po pár minutách. Dnes se to stalo a bylo to fakt peklo.
Včera jsem vám na facebooku psala, že se mi běželo krásně, vymyslela jsem spoustu věcí, potkala usměvavý lidi a bylo to prostě fajn. Ale protože Vesmír musí být v rovnováze, dal mi to dnes pěkně sežrat. Nechtělo se mi, nebudu lhát, ale to co se začalo dít po vyběhnutí, bych nepřála nikomu. Funím, mám těžký nohy, píchá mě v boku, všechno mě štve, kouše mě oblečení, pobolívá mě achillovka, pořád mě všechno štve a nejvíc mě štve, že mě vlastně všechno štve. Co to má být? Miluju běhání. Píšu o něm, čtu o něm, mluvím o něm (ale nebojte, jen když se někdo zeptá :D) a nechci ho proklínat. Možná se mi běží tak blbě, protože jsem do sebe nacpala za posledních pár dnů dva mazance a tunu kokin (za všechno může palmáč!) a nebo mě tak zničily ty dvě dvojky (dokonalýho) bílýho vína včera večer? Možná už stárnu, teď bude jenom hůř. Zruším blog (stejně ho čte jen Lukáš), zahodím běžecký tenisky, prodám Garminy a možná i přestanu trénovat holky, protože jsem úplně neschopná! No dobře, teď hodně přeháním, každopádně moje pocity během téhle dnešní šílenosti se tomuhle dost podobaly.


Teď by bylo fajn, kdyby nastal happy end! Po třech kilometrech se mi najednou do žil vlije nová energie, popadnu dech, přestane mě všechno bolet a plíce se proberou z komatu. Vysvitne slunce a já poběžím s větrem o závod dalších sedm kilometrů, budu se usmívat a radovat a všechno bude boží. No, tak bohužel. Trápila jsem se celou dobu a otočila to po sedmičce domů. Naštvaná na sebe a hlavně na to blbý běhání. Proč já to dělám? Radši jsem měla ležet doma s knížkou a poslat tam další mazanec! Dobíhám domů, mračím se a funím. A ne, ani teď nepřijde happy end v podobě opožděných endorfinů. Pořád ještě nesnáším běh, ale jen pro dnešek :-)
Jsou dny, kdy je na prd úplně všechno a byla by nuda, kdyby to tak nebylo. Mám svoje problémy a smutný chvilky, stejně jako každej, ale od začátku jsem to tady chtěla mít milý a pozitivní, každej má totiž svýho dost, jenže tohle je jiný. Chci, abyste věděli, že i já mám někdy celýho toho sportovního a zdravýho kolotoče plný zuby. Jím pátý přes devátý, občas vynechám trénink a občas se mi chce mlátit hlavou do zdi nebo brečet v koutku, mrzí mě tohle a štve támhleto, ale ve finále mě z toho stejně vždycky vytáhne pohyb. Teda kromě dneška! :D


Co vy a vaše krizovky? Nejsem v tom sama, že ne?

Mějte fajn týden :-)

A.
SHARE:

čtvrtek 24. března 2016

Potvory z moře vytažený

Ryby by se měly do jídelníčku zařazovat alespoň dvakrát týdně. Já se o to snažím hlavně kvůli klukům, ale nebudu lhát, ryby a všemožný mořský plody miluju a hlavně je jejich příprava superlehká a superrychlá, takže winwinwin :-) Taky přidávám k mýmu tradičnímu rannímu sypání (Nexgen, chlorella, hlíva, Hairburst) i Omegu z lékarny.
Mořské potvory a ryby chutnají samozřejmě úplně nejlíp v létě, na dovolené u moře. Jím je tam každej den, na oběd i večeři a pak chodím škemrat recepty za kuchařem :-) Naštěstí jsou vždycky sdílní nebo se tak aspoň tváří!
Čerstvé ryby kupujeme hlavně v Ocean48 (Šantovka Olomouc, ale prodejny jsou podle mě ve všech větších městech) nebo v Makru. Do Makra jezdíme jednou za čas, ale vždycky se snažíme dorazit těsně před zavíračkou, protože v téhle době mívají právě na ryby akce a dají se koupit i za půlku (#důchodci).
V Ocean48 kupuju halibuta, lososa a krevety. Losos je taková klasika, která nikdy nezklame. Z mořských ryb je asi nejprofláklejší. Nejoblíbenější úprava u nás doma je losos v pomeranči. Vymačkáte jeden pomeranč, jeden citron, přidáte olivový olej, sůl a pepř. Do téhle marinády dáte filety zhruba na dvě hodinky a potom ho šoupnete do vyhřáté trouby (220 stupňů) na deset minut. Občas ho dělám jen v troubě na bylinkovém másle, ale od té doby, co jsme zkusili pomerančový recept, ho točíme ho pořád dokola :-) Halibut je moje nejoblíbenější ryba. Je tak strašně moc dobrý, že úplně stačí sůl, pepř a trocha olivového oleje. Dvacet minut (během kterých uděláte bramborovou kaši) v troubě a hotovo. Rozplývá se na jazyku a mohla bych ho prostě každej den. Je ale dražší, takže vychytávám slevy a pak plním mrazák.


Krevety kupuju neloupané a předvařené. Potom jim stačí jen pár minut na olivovém oleji, ke konci přidám plátky česneku, lehce osolím a jde se loupat. Záruka veselé večeře zaručena. Kluci (včetně L) se rozčilují, že jim to nejde, jsou celí poprskaní, nervózní a hladoví a nakonec loupu jen já a hážu přímo do hladových krků. Přitom samozřejmě trpím a občas se mi povede nepozorovaně hodit pár kousků i do mýho. K tomu opečená bagetka a jsme v ráji. A já jsem pak v ráji, když uklízím tu spoušť a drhnu si ruce citrónem :D



Fajn alternativa je filé z aljašské tresky. To kupuju mražené v Tescu (přímo jejich značka), má největší podíl ryb a vyhrálo dokonce nějaký ten Dtest. Nejčastěji ho zapékám se zeleninou a vajíčkem. Do pekáčku dám olivový olej, filé, posolím, opepřím a zasypu zeleninou. Peču cca hodinu na 180 stupňů a ke konci zaliju vejci, rozšlehanými ve šlehačce a zasypu sýrem. Mňam :-)
Poslední dvě věci z téhle kategorie, které máme opravdu často, jsou tuňák v plechovce (kupuju značku Franz Josef) a uzený losos (Lidl, Makro). Z tuňáka dělám klasickou rybičkovou pomazánku (cibulka, pomazánkové máslo nebo Lučina, vajíčka, kyselá okurka, trocha hořčice, sůl a pepř) nebo ho přidávám do těstovin společně se sušenými rajčaty. Uzeného lososa bych nejradši jedla jen tak, ale to by bylo blbý, takže si ho dávám na žitný chleba s Lučinou nebo opět s těstovinami, do kterých přidávám ještě Gervais :-)


Samostatnou rybí kapitolu by si určitě zasloužilo sushi. Nejradši bych ho snídala i svačila, je to jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Několikrát jsme si ho dělali i doma, ale nikdy nebylo tak dobré jako v Miomi (Olomouc). L říká, že vůbec nemám ráda sushi, ale spíš sojovku. Máchám to v ní totiž fakt ve velkým stylu a prý by vyšlo nastejno, kdybych v ní máchala suchej chleba :D


Co vy a ryby? Jaká je vaše nejoblíbenější?

Dobrotám zdar!

A.
SHARE:

úterý 8. března 2016

Běžecký wishlist aneb nákupy, které se nikdy neuskuteční

I když teď šetřím a žádné velké nakupování u mě nehrozí, stejně mi to nedá a občas sjíždím eshopy s oblečením nebo běžeckým vybavením, popřípadě s jídlem :D Nahážu do košíku dvacet věcí, které prostě nutně potřebuju, potom zamáčknu slzu a jdu radši spát. No a protože nemůžu nakupovat, tak jsem si řekla, že vám aspoň ukážu, do čeho jsem se platonicky zamilovala. Vánoce daleko, narozky taky a u některých věcí jsou stejně tak šílené ceny, že bych se bála je nosit. 
Třeba tyhle krásky od Garmin. Jsou prostě neskutečný. První sporttester, kterej bych měla klidně na denní nošení. A že by to bylo pyšné nošení! Loni jsem dostala model Forerunner 220 a jsem s nimi maximálně spokojená, běhání už si bez nich nedokážu představit. Mám je ráda, jsou hezký, ale těmhle nesahají ani po kotníky. Designem ani počtem funkcí. Tak třeba jednou :-)

Už pět let běhám v botách Nike a jsem jim věrná. Vyhovují mi na silnici i do terénu, drží a nikdy jsem neměla jediný puchýř nebo bolavé plosky. Moje poslední Freečka dodělávájí a já přemýšlím, co dál. Když jsem uviděla tenhle nový model od Adidas, okamžitě se mi zalíbily. Přiznávám se bez mučení - instagramová masírka na mě prostě v tomhle případě zafungovala v plné síle! Jsem typická ženská a v první řadě se vždycky řídím vzhledem (ať už jde o boty nebo auto :D). Netuším, jak sedí na noze a někde jsem dokonce četla, že jsou určené spíš na pár kilometrů v parku, ale každý z toho má jiné pocity a taky jiné nároky, takže si je možná někde vyzkouším :-) Láska na první pohled ale proběhla i u nového modelu běžeckých bot Reebok ZPump Fusion 2.0, no nejsou nádherný? Ta podrážka! A ta "pumpička"? Strašně moc by mě zajímalo, jestli to nějak ovlivní běžecké výkony!


O fitness náramku přemýšlím už od léta, ale jsem soudná a vím, že je to za ty peníze pro mě zbytečnost. Tento Fitbit Charge HR monitoruje aktivitu během dne, spánek, spálené kalorie během tréninku a vydrží až pět dní na jedno nabití. A navíc - vypadá parádně! Nejvíc by mě asi zajímalo, jak by vyhodnotil moje spaní-nespaní. Možná by se po pár nocích se mnou vypnul a už by se nikdy nezapnul, haha.

Aby nám to dobře běhalo, nesmíme zapomínat na posilování a pořádnou dřinu s činkama/TRX/švihadlem atd. Já mám pro svoje domácí cvičení všechno, co potřebuju, ale po jedné věci ještě toužím. BOSU. Cvičila jsem s ním párkrát a pokaždé mě to úplně odrovnalo. Podle mě skvělá věc, která vás posílí od hlavy až k patě a hlavně - super pomůcka na cvičení CORE! :-) 

S běháním a cvičením souvisí i protahování a regenerace. Ani jedno nemám ráda, ani jedno mě nebaví. Ale musí to být. Na namožené svaly je úplně nejlepší (kromě vychlazené Plzničky) FOAM ROLLER. Pěnový masážní válec, kterým si sami promasírujete každou část těla a bude vám líp. A je to zábavnější než obyčejný stretching :-)


Takhle vypadá můj wishlist. U přání to zůstane, protože nic z toho nepotřebuju nutně a nic z toho není levný. Ale proč se občas nezasnít?

Co vy a vaše přání? A máte něco z mého seznamu? Napište mi, ať můžu závidět :-)

A.

PS: To, že bych si přála kamion sportovního oblečení, ořechů a kešu másla, vám psát nemusím, to určitě už dávno víte! :D

SHARE:

sobota 5. března 2016

TRAIN HEART MARATON aneb 18 statečných

V pátek večer sedím u stolu a tupě koukám do poznámek a tréninkových plánů na sobotní cvičící maraton. Už dva týdny škrtám, vymýšlím, přemýšlím a přepisuju. Bude je to bavit? Budu je bavit já? Tři hodiny jsou přece jenom trochu větší nálož než jeden trénink. Ať už jde o rozložení sil, vtípků a nebo hecování. Věděla jsem, že to zvládnou, ale zvládnu to já? Po hodině kombinování, balení věcí a sepisování to vzdávám a jdu spát. Nějak to dopadne.
Před devátou se nás schází 18 z 25. Pár lidí onemocnělo a zbytek se neozval - klasika :D Většina přichází s respektem v očích a bojí se, že to prostě nedají. Stejně jako já. Nakonec to ale dáme všichni a troufám si říct, že prvotřídně!


Začínáme rozklusáním, pár minut jumping jacků, švihadla - prostě rutina, na kterou jsme zvyklí. A protože v každém z nás je trochu soutěžního ducha, tak si hned ze startu (pro uvolnění atmosféry a trochu srandy) dáváme týmovky. Dva týmy, na konec sálu a zpět - žabáci, sprinty, krab, vysoká kolena a lození po čtyřech (výborná věc na CORE - kolena jsou těsně nad zemí, rovná záda, hlava v prodloužení těla a poctivě lezu). I když se polovina lidí vidí poprvé v životě, tak si fandí, podporují se, tleskají si a snaží se ze sebe dostat všechno. Přijde pár pádů, jedna prokopnutá zeď (ano, bylo to divoké :D) a končí to téměř remízou. Pomalu se zahříváme a jdeme na AMRAP. As many rounds as possible (stihnout co nejvíc kol) za 15 minut. 30 angličáků (kdykoliv vyslovím na tréninku tohle slovo, nenávist vůči mé osobě okamžitě prudce stoupá!), 20 dřepů s výskokem a 10 sed-lehů. Klasickej hnus. Ale k čemu by to bylo, kdyby jsme se tam lážo plážo plácali a ani se nezpotili? Slyším kolem sebe nadávky a věty typu: "Tohle nedám!" nebo "Já to nezvládnu!"...Ale zvládneš, to víš, že zvládneš! Zkouším na ně mou oblíbenou hlášku: "Když nemůžeš, tak můžeš ještě třikrát!" Začínají se na mě šklebit, někteří mi dokonce vyhrožují, ale ve finále to dají krásně a součet všech kol v týmech je 40:44. Prostě nádhera.


První fáze je za námi. Letím krájet jablka, banány, proteinové tyčinky a strašně mě baví to jejich švitoření. A taky vyzvídání. "Co bude teď, Any?" "A že už dneska nebudou angláni?!" Ale budou, to víš, že budou...
Po 15 minutové pauze přichází na scénu kruháč. Dřepujeme s kettlebellem, držíme plank na overballu, dřepujeme s velkým balónem, plaveme a...no jasně, angličákujeme! Tentokrát s přeskokem přes bednu. Skvělej cvik. Zase mě nemají rádi, zase se na mě mračí a zase jsou na konci šťastní a pyšní sami na sebe. To je ono, proto tady jsem. Ty jejich upocený, zničený obličeje, ale rozzářený oči, protože to přežili! Po kruháči si dáme klasiku - dřepovačku s Mobym (Sally), čtyřminutové peklo pro ruce a ramena v upažení a sprinty s Prodigy. Sprinty jsem dala pěkně masochisticky až na konec téhle fáze. Nohy tuhnou, pálí a melou z posledního. Tak, jak to máme rádi, i když si to nechceme připustit :D


Následuje další pauza, padne hromada banánů a hrušek a vrháme se na TABATU. Projíždíme postupně pět TABAT, ve kterých jsou nakombinované hlavně cviky na břicho a ruce a na závěr si dáme jednu čistě jen s angličákama. Teď už mě nesnáší úplně všichni, tím jsem si jistá! :D Po TABATĚ dáváme dvojky. Jeden z dvojice šup ke zdi (Sezení u zdi je další z našich mých oblíbených cviků - ruce pěkně za hlavu a držím. Kdybyste viděli jejich výrazy, když řeknu: "Pěkně si v tom odpočiň a vydýchej se!", tak byste mě možná i politovali :D) a sedí u ní, dokud jeho parťák neodskáče 20 angličáků (jo, už zas, možná bych to měla přejmenovat na BURPEES MARATON). Další dvojková věc - jeden drží plank na loktech, dokud druhý neodskáče 20 dřepů s výskokem. Všechno tuhne, síly dochází, ale už to bude! "To nám říkáš furt, Aneto!!!" :D
Po dvojkách si dáme dvě TABATY na dodělání a je to za náma. Protáhneme se a rozjíždíme se umřít do svých domovů. To zase tak strašně uteklo! Potřebovala bych aspoň 12 hodin, abych jim nadělila to, co bylo v plánu. Tak třeba příště :-)
Nevěřila bych, jak strašně moc mě tříhodinové povzbuzování a vysvětlování (hlavně ale řvaní a krájení jablek :D) vyčerpá. Dojela jsem domů, vymačkala sobě a klukům dvě kila pomerančů, naházela do sebe tři tablety zeleného čaje a až doteď se přiblble usmívám. Jsem sice unavená, ale tahle banda mě zase dobila energií minimálně na týden. Klobouk dolů všem a DĚKUJU, víc netřeba říkat, protože díky vám se tohle děje a já bych vám děkovala nejradši desetkrát denně!
Snad se to všem (i přes tu bolest) líbilo a doufám, že mě do pondělí zase začnou mít rádi :D

Angličákům a splněným snům ZDAR! :-)

A.
SHARE:

pátek 4. března 2016

Audioknihy - jak ovlivňují moje běhání?

Audioknihy mě vždycky nechávaly chladnou, protože prostě miluju knížky. Dokonce jsem se celkem dlouho "bránila" čtení knih z iPadu, protože - kniha. Ta vůně, šustění, přebal. Aneta romantik :D To mě ale přešlo s příchodem dětí. Ono mi totiž nic jinýho nezbylo, když jsem je měla oba dva napakovaný v posteli, tudíž rozsvítit a číst si fakt nešlo. A tablet se ztlumeným jasem je nebudil, nerušil a všichni byli spokojení. Od té doby jsem četla i v mobilu, třeba na procházce, když spali kluci v kočárku a nebo taky na na hřišti, když si pěkně hráli s ostatníma. No dobře, tam jsem dala maximálně dvě stránky, protože vzápětí přišla nějaká rvačka nebo mami pití/rohlik/čurat a tak. Ale poslouchat někoho, jak čte knížku, to mi nějak nedávalo smysl. Vždyť právě to čtení mě baví, užívám si to a můžu to krásně všecko hltat a představovat si děj tak, jak já chci. Bylo toho ale kolem mě čím dál víc a tak jsem si řekla, že zkusím zabít dvě mouchy (které miluju) jednou ranou. Budu poslouchat audioknihy při běhání. Jako první jsem vyzkoušela knihu Skála. Bavilo mě to, líbil se mi ten hlas a celkově to bylo fakt fajn. Kilometry ubíhaly a já jsem se radovala. Jenže po "dočtení" mi došlo, že se vlastně celou dobu plazím jako šnek. Tempo hrozný, já nevybouřená, protože to vždycky musím pořádně hnát, abych se unavila a vyplavil se mi dostatečný počet endorfinů. Takhle to nepůjde. Ne, že by mi nějak záleželo na rychlosti, nejsem žádnej statistickej typ a nikde se nepotřebuju chlubit, za kolik mám desítku, ale stejně to tak nějak mrzí. Běžec vždycky očekává progress a chce být lepší, ať už jde o vzdálenosti nebo rychlost. Na audioknihy jsem znovu zanevřela a zkusila poslouchat rozhovory s inspirativními lidmi - tady u mě na plné čáře vyhrál rozhovor s Radkem Brunnerem. Už jsem vám ho jednou doporučovala, ale musím znovu. Z těch objemů, o kterých mluvil, jsem chvílema fakt nechápala a říkala si, jaká jsem máčka :D Je to nakopávací, vtipný, prostě ideálka na víkendovou desítku :-)
Nedávno jsem ale u Edu zahlídla tip na audioknihu Dana Orálka - Můj dlouhý běh. Chci si ji už dlouho přečíst, ale pořád má něco přednost a tak jsem si řekla, že tomu dám ještě šanci. Byla ten den dokonce ve slevě, takže jsem to brala jako znamení. Musím říct, že mě to úplně nadchlo a chodila jsem běhat ještě častěji než obvykle, jen abych to mohla doposlouchat. Je vážně svělá a už ji mám na cestě i v tištěné verzi, protože tato kniha v mojí knihovničce jednoduše nemůže chybět :-) Fascinuje mě ultramaraton a všechno kolem něj, mohla bych hodiny poslouchat/číst/povídat si o téhle nádheře. Možná je to tím, že jsou pro mě ty vzdálenosti fakt neskutečný. Nedokážu si je ani představit, natož tak uběhnout, ale třeba jednou...


Každopádně při poslechu téhle knihy jsem si zaběhla osobák a celkově vylepšila průměrné tempo a to prostě chceš! :-) Už pokukuju po něčem podobném a mé oblíbené detektivky a thrilery si nechám na doma. Při běhání budu "číst" jen o běhání a nakonec nějakou tu stovku třeba zaběhnu. Za sto let :D
Co vy a audioknihy? Posloucháte vůbec něco při běhání? V mých běžeckých začátcích jsem si nedovedla představit, že vyběhnu bez hudby, ale v poslední době mám čím dál častěji chuť, nechat sluchátka doma a poslouchat jen dusání a funění. Asi stárnu. Ale víte, kolik toho během té hodiny vymyslím a vydumám? Neskutečný věci! :-)

Užijte si víkend :-)

A.
SHARE:
© RUN HEART. All rights reserved.
Blogger Templates by pipdig