Pages

neděle 21. února 2016

TRAIN HEART - jak to vlastně celé bylo?

Jsou lepší a horší dny. Ať už se jedná o mateřskou dovolenou (ze stavu "Miluju svoje děti a péče o ně mě silně naplňuje!" do stavu "Tyvole pomoc, jdou spát až za tři hodiny, to nepřežiju!"), o manželství ("Miluju ho a nechápu, jak jsem bez něj mohla žít!" - "Dělá si srandu? Zas tady nechal ten kapesníček. A proč je tak protivnej? Vždyť červená čočka na kyselo není žádná kejda, tss!") nebo o mou novou "práci" ("Mě to tak moc baví, chci to dělat celý dny po zbytek života!" - "Jakej vymyslím na zítřek trénink? Co když je to nebude bavit? Co když přijde pět lidí a já nezaplatím nájem?").


Jak už víte, pustila jsem se do skupinových tréninků někdy v prosinci. Bylo to buď a nebo. Plánovala jsem to dlouho. Učila se, kreslila, škrtala, přemýšlela, vyptávala se, žádala o pomoc. Ale nejvíc ze všeho jsem se bála. Že to prostě nepůjde. Vždyť se strašně stydím. A mám před sebou v téhle oblasti ještě sama spoustu práce. Kdo by chtěl chodit k holce, která má ruce jak párátka a rozhodně nevypadá jak z časáku Muscle and Fitness? Ale díky lidem kolem mě jsem do toho skočila a řekla si, že nemám co ztratit. Maximálně trochu sebevědomí, když nikdo nepřijde nebo pár stovek za tunu plakátů, který ve finále vyhodím. Teď je to zhruba tři měsíce, co si plním svůj sen (pardon za tu frázi, ale tentokrát jsem prostě musela :D) a i když jsem chvílema vyčerpaná a nemám sílu na nic jinýho než na "čučení do zdi", tak mi přijde, že jsem opravdu našla něco, co ve mně vyplnilo tu díru a pocit marnosti. Pořád jsem řešila, co budu dělat po mateřské. Vždyť mám jen gympl, ze dvou výšek jsem byla úspěšně vyhozena (ať už kvůli miminu v břichu nebo kvůli party v Brně, místo učení na zápočty). Nic neumím. Brigád jsem vymetla velkou spoustu, ale do životopisu si asi nemůžu napsat, že jsem stála za pokladnou nebo vyráběla cheeseburgery u Meka. Vzdělání žádný, nápad na byznys žádnej, nabídky na knížky nebo články do časopisů žádný...překvapivě :D L mi pořád říkal, ať to neřeším, že mám čas a ať si teď prostě užívám mateřskou, že už se mi nikdy nepoštěstí se tři roky v kuse válet (válet?! AHA :D). A tak jsem s tím přestala otravovat, s nikým jsem to neřešila, nikoho jsem s tím neobtěžovala a užírala se jen sama v sobě.
Potom jsem se jednoho dne probudila a zeptala se sama sebe. Co se mi kdy v životě povedlo? Kromě toho, že jsem se spolupodílela na výrobě dvou úžasných dětí (ale mateřské centrum nebo poradnu si fakt nezaložím)? Zhubla jsem, zamilovala si pohyb a dobré jídlo a čím dál víc lidí se mě ptalo, jak na to. Radila jsem, pomáhala, dávala tipy na to co a jak cvičit. Vy jste mi psali o radu, mě bavilo vám radit. Vy jste mi potom děkovali nebo se mi chlubili, jak vám to jde a jak vás blog nakopl. A já jsem byla šťastná. A to bylo ono! Zkusím lidem ukazát jak na to. Ale přímo. Ne přes mail, na dálku, ale prostě si tam stoupnu a dokážu jim, že to jde. Že to taky dokážou. A já jim s tím ráda pomůžu.
Říkat někomu, jak má běhat, když jsem sama absolvovala jen jeden závod a vlastně ani pořádně nevím, jestli mám správnou techniku, nechci. Ale začít cvičit a cítit se konečně ve svém těle dobře? To jsem zvládla a vím jak na to, takže proč ne?
Už dva týdny před prvním tréninkem se mi chtělo zvracet a měla jsem fakt šílenej strach. Co jsem to na sebe ušila? Jak si tam můžu stoupnout před deset holek a říkat/ukazovat něco smysluplnýho? To nezvládnu, ja to nezvládnu, pomoooc. Den D přišel a já jsem se žaludkem na vodě sedla do auta a jela. Bylo nás deset, mně bylo strašně zle, ale překonala jsem se a po pár minutách jsem věděla, že tohle je ono. Přesně takhle jsem si to představovala. Užívala jsem si každou sekundu a byla to ta nejlepší premiéra, jakou jsem si mohla přát. Postupem času nás bylo čím dal víc a já jsem se rozhodla mít koule podruhé. Pronajala jsem si velkou tělocvičnu a od té doby je nás na každém tréninku 25-30. Hromada usměvavých holek, který mě neskutečně nabíjí energií a já se těším na každej jeden trénink. Ta atmosféra mě prostě vždycky úplně pohltí a lusknutím prstu je hodina u konce. Holky se nevzdávají a i když se jim chce umřít a v tu chvíli mě opravdu nemají rády ("Pocit nenávisti vůči mé osobě je zcela přirozený!" - to jim říkám celkem často :D), nikdy to nešidí. Snaží se ze sebe dostat maximum, makají, dřou a ve finále jsou na sebe pyšné. A já jsem ještě pyšnější. Píšou mi, jak moc je to baví a jak moc je to bolí. Že na sobě začínají vidět změny, začínají se mít rády, těší se tréninky a taky na mě (no fakt, nekecám! :D). Možná jsem svérázná a možná taky občas křičím až moc, ale právě proto je to tak baví. Každému sedí něco jiného a já jsem neskutečně vděčná, že tolika lidem "sedím" právě já.
Z deseti vystrašených holek (včetně vystrašené trenérky) je teď obrovská banda vysmátých dříčů. Podporujou se, vtipkujou, na každou novou příchozí se usmívají a snaží se ji okamžitě začlenit do kolektivu. Tohle prostě není neosobní lekce, kterou si odhopsáte a jdete domů. Tohle je parta, kterou jsem si vysnila.


První víkend v dubnu náš čeká další level a to Jarní tréninkový kemp na horách. Ten nápad vznikl v mojí hlavě někdy kolem Vánoc a minulý týden jsem jen tak nadhodila na naší fb stránce, jestli by se někdo přidal. Přišla smršť a jede nás 30. Další kupu holek jsem bohužel musela dát na list náhradníků, protože sál v hotelu má omezenou kapacitu, ale na podzim to vychytám líp a jsem si jistá, že nás pojede aspoň padesát. Teda pokud je v dubnu nezničím až moc :-)


Jak jsem psala v úvodu - jsou horší a lepší dny. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc náročné je vedení skupinových tréninků. Musíte hlídat správnou techniku provedení cviků, chystat hudbu, hecovat všechny k top výkonu a hlavně ukočírovat takové množství lidí. Musíte je bavit, musí je to bavit a musí vás to bavit! Tím se řídím a troufám si říct, že to funguje. Tohle heslo se dá vztáhnout vlastně na všechno. Od mateřství, přes manželství až po vaši práci.
Občas sice přijedu domů a jsem tak vyfluslá, že jen přečtu pohádku klukům a koukám do stropu. Ale za chvilku se otřepu, usměju se, vzpomenu si na všechny ty milý a upocený obličeje a je mi fajn. Vážně ta malá tlustá holka dělá tohle? Kdo by to byl před pár lety řekl? Já teda rozhodně ne! A i když nechci, aby vám tohle všechno vyznělo jako ty (v současné době velmi populární) motivační řečičky o ničem, jedno moudro na závěr říct musím. Seberte odvahu a jděte za tím, co si přejete. Ať už je to vlastní cukrárna, pěstování borůvek, chov slepic na farmě nebo studium ve 40 letech. Protože když jsem si já - absolutní sportovní antitalent - zamilovala sport a předávám tu posedlost dál, tak vy dokážete všechno, co si umanete.

Splněným snům zdar! :-)

A.

27 komentářů:

  1. Skvělej článek!! Hrozně moc ti to přeju, je skvělý, že ses našla a že ti to vychází! ;) A díky za motivaci i pro ostatní... :)

    OdpovědětVymazat
  2. Zavidim ti!Mas dokonaleho manzela,dokonale deti,dokonalou praci.Co vic si muze clovek prat?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nic není dokonalý. Každej má svoje problémy a trápení, ale o těch tenhle blog není :-)

      Vymazat
  3. Tvůj muž musí být pyšný. Krásná, chytrá, úspěšná, VAŘÍ, skvělá máma. Fandím ti!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ooo děkuji, ale myslím, že by Ti k tomu řekl svoje :D

      Vymazat
  4. Já mám úplně radost s tebou a to tě ani neznám osobně :D. Vždycky mě to tak nakopne, když vidím lidi, kteří to nevzdají a jdou do toho a pořád jenom neremcají, jak je všechno na nic a že radši teda zůstanou u toho, co maj jistý atd. Já mám bohužel kolem sebe hodně těch remcalů no :D ale snažím se i tak plnit si ty svoje sny :)
    Přeju ti hodně štěstí a hlavně vydrž!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc moc děkuju, to je tak skvělej pocit číst tyhle krásný kometáře:) Fakt moc děkuju:)

      Vymazat
    2. No vůbec není zač :) hrozně ráda tě čtu a píšeš skvěle, tak si taková komentáře určitě zasloužíš :)

      Vymazat
  5. Krásně napsaný a motivující článek! :)

    OdpovědětVymazat
  6. Jsem úplně dojatá a moc ti fandím, Anetko! (A opravený plakát super ;-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju Haňulko, opravdu moc:) za krásný slova i za plakát:)

      Vymazat
  7. Anet, v první řadě gratuluji! A jinak - povídej mi o tom... Takže teď od února lítám okolo živnosťáku a eshopu a vymýšlím název a logo a nikdo mi s tím nepomůže, ale to je dobře, protože to bude moje další bejby ����. Odvážným ženám zdar! Letošní rok je náš ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Pavli a už jsem natěšená, s čím přijdeš :)

      Vymazat
  8. Krásně napsáno :-) Ať se i nadále daří plnit si svůj sen aneb když je práce zábavou. Přeji mnoho spokojených a usměvavých tváří (i já jsem mezi nimi ;-) ) ... jen tak dál :-) Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Kačenko, vaše úsměvy MILUJU!:)

      Vymazat
  9. Nejlepší článek co jsem kdy četla.

    OdpovědětVymazat
  10. Jeden z nejlepsich clanku,jaky jsem kdy cetla. Jsi vazne uzasna a povtrzuji,tesim se na kazdy trenink jako mala:-)

    OdpovědětVymazat
  11. Já Ti musím napsat ještě sem! Tenhle článek je super, vlastně celý příběh je úžasný a to znamená, že Ty jsi úžasná!! Moc gratuluju ke splněnému snu! Jen mě mrzí, že nejsi v Praze, chodila bych taky! :-*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mišáčku, děkuju moc, Ty mi vždycky těma svýma komentářema rozzáříš den :-* A až budeš mít cestu na Moravu, tak dej vědět, místo na tréninku máš jistý! :)

      Vymazat
  12. To je hrozně super, že už takhle ´jedeš´ a že jsi se našla. Moc Ti to přeju a také lituji, že nejsi aspoň v dojezdu do ... 30km :-D hned bych chodila.
    Jen ta pracovní doba do budoucna není nic moc, co :-( ? Taky jsem něco podobného řešila a kvůli klukům se k původní profesi a k další pracovní příležitosti, co jsem měla vrátit nemůžu. Ale věřím, že to prostě nemělo být ono a že na to´ono´ ve správný čas narazím ;-)

    OdpovědětVymazat
  13. Doufam, ze bude z toho vaseho kempu potom clanek, jela bych hned nebyt tak daleko :-((

    OdpovědětVymazat
  14. Anetko.. ty tvoje články na mě působí tak hrozně moc motivačně, že si po přečtení vždycky říkám, tyjo, já taky dokážu tak velký věci jako ty! :-D Mnohem lepší než nějaký motivační řečičky o ničem, ty jsi ta pravá MOTIVACE! Strašně moc ti to přeju!! Jsi boží a hrozně se mi líbí jak jsi to přes ten počáteční strach zvládla a teď máš tu nejlepší partu a naplňuje tě to! Krásný prostě :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše komentáře! :-)