Pages

čtvrtek 25. února 2016

Film vs. kniha - Room, Wild

To, že miluju knížky, už dávno víte. Se sledováním filmů je to ale trochu horší. Strašně ráda bych se pořád dokola koukala na Pulp Fiction, na cokoliv od Davida Lynche, na Harryho Pottera nebo si minimálně jednou za týden pustila nejúžasnější film na světě - Nedotknutelní, ale nejde to. Přes den je sledování televize (vyjma Mickeyho klubíku nebo Prasete Pepiny) nemyslitelné (rodiče pochopí) a večer (přibližně kolem desáté) začínám usínat, i když je film sebelepší, takže občas mrknem jen na jeden z našich oblíbených seriálů (o těch vám napíšu zase třeba příště). O návštěvě kina se radši nebudu ani zmiňovat, protože tam se dostaneme asi tak dvakrát do roka. A stejně se nejvíc těším na nachos a popcorn :D
Dneska bych vám ale o dvou skvělých filmech ráda něco napsala. Je všeobecně známé, že film, natočený podle knižní předlohy, bývá málokdy lepší než samotná kniha. Je to prostě tím, že do knížky se vejdou všechny myšlenky, detailní popisy a některé věci se do filmu přenést nedají, ani kdyby se kdokoliv sebevíc snažil. Tyto dva filmy se mi ale líbily moc. Ne víc než knížky, to určitě ne, ale jsou podle mě hodně povedené, i když je téma ke zfilmování zatraceně těžké. V případě filmu Pokoj je to asi způsobené hlavně tím, že scénář psala samotná autorka knihy.

Room (Pokoj)


Film Pokoj je nominován na Oskara a určitě si to zaslouží. V tomhle případě jsem se nejdřív podívala na film a až pak jsem zjistila, že je natočený podle knihy. Prvních dvacet minut mě L přemlouval, ať to vypnu, že to vypadá jako nějaké alternativní psycho. Mysleli jsme si, že je hlavni hrdinka nějaká pošahaná ženská, která drží svoje dítě izolované v jednom pokoji. Před celým světem. No, není tomu tak a celé je to úplně jinak. Po dvaceti minutách se do toho zažerete takovým způsobem, že ani nebudete dýchat a jestli se bojíte konce, tak mi zkuste věřit a dokoukat to. Je to smutný, ale zároveň nádherný a strašně silný.
Knihu (koupíte třeba TADY) jsem si přečetla až po shlédnutí filmu a zamilovala jsem si to celé ještě mnohem víc. Celý příběh popisuje pětiletý Jack. Svýma dětskýma očima a svými dětskými slovy. Ještě nikdy jsem nic podobného nečetla a opravdu tu knihu doporučuju všem kolem mě.

Wild (Divočina)


Tuhle knihu (TADY) od Cheryl Strayed jsem četla někdy loni a od té doby ji mám přečtenou už třikrát. Je to příběh plný síly a po jeho dočtení budete mít chuť sbalit krosnu a jít hledat samu sebe na dlooouhou túru (a nemusí to být zrovna 1770 km :D).
Cheryl umřela ve 26 letech maminka, měla problémy ve vztahu, došlo to až k drogám a úplně ztratila sama sebe. Rozhodla se bez jakýchkoliv zkušeností (aneb neprochozené pohorky a krosna plná zbytečných krámů) ujít vysokohorskou trasu Pacific Crest Trail. Celou cestu bojovala s přírodou, ale hlavně sama se sebou.
Protože je celá kniha hlavně o jejích myšlenkách a pocitech, muselo být hodně složité to nějakým způsobem naskládat do filmu. Četla jsem spoustu negativních názorů, ale mně se to líbilo. Mám ráda Reese (vlastně ji asi miluju, už od její role ve Velmi nebezpečných známostech) a i když na mě film nezapůsobil tolik jako kniha, ráda se na něj podívám znovu. Protože Reese? A ta příroda? Exgeolog ve mně jásá! :-)

Dejte mi vědět, jestli jste četli/viděli a jak se vám to líbilo :-)

A.

úterý 23. února 2016

Chceš zhubnout? Najez se!

Rčení o kovářově kobyle u mě platí v plném rozsahu. Radím holkám co jíst/nejíst, kdy jíst a jak si co spočítat. Hlavně jim pořád dokola vysvětluju, že žádný diety ani hladovění je k jejich cíli nedovedou. Máš zpomalenej metabolismus, musíš se k těm výsledkům projíst! Salát na večeři fakt nestačí a instantní ovesná kaše na snídani není žádná výhra. Any, ale já jsem přejezená, nenacpu to do sebe! A co když přiberu? A tak pořád dokolečka...
Holkám se ale začalo dařit a konečně pochopily, že to tak opravdu je. Aby tělo bylo funkční, potřebuje to nejlepší palivo. Po dvou týdnech se jedna z nich začala zbavovat centimetrů ve velkém stylu a největší radost mám z jejích výsledků od lékaře. Před vánočními svátky jí obvoďák řekl, že pokud se nedá trochu do kupy, bude jí muset nasadit prášky na cholesterol a zvýšený cukr. Měla náběh na cukrovku. Po necelých dvou měsících dodržování jídelníčku a tréninkového plánu je jako nová. Všechny hodnoty v ideálném stavu. Spokojená, zdravá a vypadá čím dál líp. Takže to funguje.
No a pak jsem tady já. Cvičím každý den, někdy i dvakrát. Běhám několikrát týdně. Lítám kolem kluků. běháme po venku, uklízíme, prostě se za celej den nezastavíme. A já nejím. Nemám chuť, nemám hlad, nechce se mi vařit (stačí mi to jednou denně pro kluky), v místním obchodě nemají to, co potřebuju a mně se nechce jezdit na velký nákupy. A milion dalších výmluv. Pak se koukám do zrcadla a vidím, že se moje tělo vůbec nemění. Vzhledem k tomu, co všechno dělám, by ale mělo, že?! Dřu se úplně zbytečně, protože se podjídám a tělo prostě nefunguje tak, jak by mělo. Poslední tuky si drží zuby nehty a nepustí je, dokud mu nedám to, co potřebuje. A ne, čipsy to nejsou! :D
Jsem štíhlá a v oblečení možná vypadám celkem dobře (pochval se, Aneto :D), ale prostě to tam není. Nejsem spokojená s tímhle a támhletím. A i když jsem si myslela, že to ošulím a nikdy nebudu muset řešit, kolik makroživin přijímám, je to tady. V období, kdy jsem měla krásných 90 kilo a snažila se zhubnout, to šlo samo, bez počítání. Řídila jsem se klasickými a všeobecně známými zásadami a šlo to krásně dolů. Jenže teď jsem ve fázi, kdy mám několikrát větší výdej než předtím a chci vybudovat hlavně trochu svalové hmoty. Protože ty párátka se mi fakt nelíbí (Mimochodem, všimli jste si mého nového nicku na instagramu? www.instagram.com/spageta_aneta - to myslím svědčí o všem, jsem prostě špageta :D) a nechci vypadat jako vyběhanej maratonec, ale jako zdravá a pevná sprinterka, haha. Sprinterka ze mě teda určitě nikdy nebude, ale aspoň se tomu ideálu můžu přiblížit postavou...
Tak jsem se do toho pustila. Jím teď dvakrát tolik, než předtím. A hlavně jím asi tak desetkrát líp než doposud. Teď jedu teprve třetí týden nového jídelníčku, ale už teď můžu říct, že se něco děje. Tělo se mění, jsem ještě víc hyperaktivní než předtím, cvičím s těžšími činkami, zvládám toho prostě obecně víc. Líp se mi spí (když mě NĚKDO nebudí desetkrát za noc) a jsem fakt spokojená. Možná mě mělo nakopnout už to, že mě v lednu vyhodili z transfuzky a označili mě za polomrtvou. Hrozný krevní obraz, nedostatek železa a tak nějak všeho. Ano, jela jsem na plnej výkon a šidila se v jídle. Trénink nevynechám nikdy, ale s vynecháním několika jídel denně jsem problém neměla. Teď už to mám srovnané a věřím tomu, že dojdu tam, kam chci. A konečně zase budu moct darovat krev :-)
O mojí změně stravování sepíšu článek asi až po dvou měsících, aby to bylo fakt objektivní. Ale tady máte aspoň jednu fotku. Rozdíl dvou týdnů :-)

Mějte se hezky a pořádně se najezte! :-)

A.

pondělí 22. února 2016

Zázračný lék (téměř) na všechno? POHYB!

Pohyb vyléčí skoro všechno. Od hlavy až po paty. Ať už se jedná o běh, TABATU nebo tahání kettlebellu. Co všechno už jsem díky pohybu vyléčila?

neděle 21. února 2016

TRAIN HEART - jak to vlastně celé bylo?

Jsou lepší a horší dny. Ať už se jedná o mateřskou dovolenou (ze stavu "Miluju svoje děti a péče o ně mě silně naplňuje!" do stavu "Tyvole pomoc, jdou spát až za tři hodiny, to nepřežiju!"), o manželství ("Miluju ho a nechápu, jak jsem bez něj mohla žít!" - "Dělá si srandu? Zas tady nechal ten kapesníček. A proč je tak protivnej? Vždyť červená čočka na kyselo není žádná kejda, tss!") nebo o mou novou "práci" ("Mě to tak moc baví, chci to dělat celý dny po zbytek života!" - "Jakej vymyslím na zítřek trénink? Co když je to nebude bavit? Co když přijde pět lidí a já nezaplatím nájem?").


Jak už víte, pustila jsem se do skupinových tréninků někdy v prosinci. Bylo to buď a nebo. Plánovala jsem to dlouho. Učila se, kreslila, škrtala, přemýšlela, vyptávala se, žádala o pomoc. Ale nejvíc ze všeho jsem se bála. Že to prostě nepůjde. Vždyť se strašně stydím. A mám před sebou v téhle oblasti ještě sama spoustu práce. Kdo by chtěl chodit k holce, která má ruce jak párátka a rozhodně nevypadá jak z časáku Muscle and Fitness? Ale díky lidem kolem mě jsem do toho skočila a řekla si, že nemám co ztratit. Maximálně trochu sebevědomí, když nikdo nepřijde nebo pár stovek za tunu plakátů, který ve finále vyhodím. Teď je to zhruba tři měsíce, co si plním svůj sen (pardon za tu frázi, ale tentokrát jsem prostě musela :D) a i když jsem chvílema vyčerpaná a nemám sílu na nic jinýho než na "čučení do zdi", tak mi přijde, že jsem opravdu našla něco, co ve mně vyplnilo tu díru a pocit marnosti. Pořád jsem řešila, co budu dělat po mateřské. Vždyť mám jen gympl, ze dvou výšek jsem byla úspěšně vyhozena (ať už kvůli miminu v břichu nebo kvůli party v Brně, místo učení na zápočty). Nic neumím. Brigád jsem vymetla velkou spoustu, ale do životopisu si asi nemůžu napsat, že jsem stála za pokladnou nebo vyráběla cheeseburgery u Meka. Vzdělání žádný, nápad na byznys žádnej, nabídky na knížky nebo články do časopisů žádný...překvapivě :D L mi pořád říkal, ať to neřeším, že mám čas a ať si teď prostě užívám mateřskou, že už se mi nikdy nepoštěstí se tři roky v kuse válet (válet?! AHA :D). A tak jsem s tím přestala otravovat, s nikým jsem to neřešila, nikoho jsem s tím neobtěžovala a užírala se jen sama v sobě.
Potom jsem se jednoho dne probudila a zeptala se sama sebe. Co se mi kdy v životě povedlo? Kromě toho, že jsem se spolupodílela na výrobě dvou úžasných dětí (ale mateřské centrum nebo poradnu si fakt nezaložím)? Zhubla jsem, zamilovala si pohyb a dobré jídlo a čím dál víc lidí se mě ptalo, jak na to. Radila jsem, pomáhala, dávala tipy na to co a jak cvičit. Vy jste mi psali o radu, mě bavilo vám radit. Vy jste mi potom děkovali nebo se mi chlubili, jak vám to jde a jak vás blog nakopl. A já jsem byla šťastná. A to bylo ono! Zkusím lidem ukazát jak na to. Ale přímo. Ne přes mail, na dálku, ale prostě si tam stoupnu a dokážu jim, že to jde. Že to taky dokážou. A já jim s tím ráda pomůžu.
Říkat někomu, jak má běhat, když jsem sama absolvovala jen jeden závod a vlastně ani pořádně nevím, jestli mám správnou techniku, nechci. Ale začít cvičit a cítit se konečně ve svém těle dobře? To jsem zvládla a vím jak na to, takže proč ne?
Už dva týdny před prvním tréninkem se mi chtělo zvracet a měla jsem fakt šílenej strach. Co jsem to na sebe ušila? Jak si tam můžu stoupnout před deset holek a říkat/ukazovat něco smysluplnýho? To nezvládnu, ja to nezvládnu, pomoooc. Den D přišel a já jsem se žaludkem na vodě sedla do auta a jela. Bylo nás deset, mně bylo strašně zle, ale překonala jsem se a po pár minutách jsem věděla, že tohle je ono. Přesně takhle jsem si to představovala. Užívala jsem si každou sekundu a byla to ta nejlepší premiéra, jakou jsem si mohla přát. Postupem času nás bylo čím dal víc a já jsem se rozhodla mít koule podruhé. Pronajala jsem si velkou tělocvičnu a od té doby je nás na každém tréninku 25-30. Hromada usměvavých holek, který mě neskutečně nabíjí energií a já se těším na každej jeden trénink. Ta atmosféra mě prostě vždycky úplně pohltí a lusknutím prstu je hodina u konce. Holky se nevzdávají a i když se jim chce umřít a v tu chvíli mě opravdu nemají rády ("Pocit nenávisti vůči mé osobě je zcela přirozený!" - to jim říkám celkem často :D), nikdy to nešidí. Snaží se ze sebe dostat maximum, makají, dřou a ve finále jsou na sebe pyšné. A já jsem ještě pyšnější. Píšou mi, jak moc je to baví a jak moc je to bolí. Že na sobě začínají vidět změny, začínají se mít rády, těší se tréninky a taky na mě (no fakt, nekecám! :D). Možná jsem svérázná a možná taky občas křičím až moc, ale právě proto je to tak baví. Každému sedí něco jiného a já jsem neskutečně vděčná, že tolika lidem "sedím" právě já.
Z deseti vystrašených holek (včetně vystrašené trenérky) je teď obrovská banda vysmátých dříčů. Podporujou se, vtipkujou, na každou novou příchozí se usmívají a snaží se ji okamžitě začlenit do kolektivu. Tohle prostě není neosobní lekce, kterou si odhopsáte a jdete domů. Tohle je parta, kterou jsem si vysnila.


První víkend v dubnu náš čeká další level a to Jarní tréninkový kemp na horách. Ten nápad vznikl v mojí hlavě někdy kolem Vánoc a minulý týden jsem jen tak nadhodila na naší fb stránce, jestli by se někdo přidal. Přišla smršť a jede nás 30. Další kupu holek jsem bohužel musela dát na list náhradníků, protože sál v hotelu má omezenou kapacitu, ale na podzim to vychytám líp a jsem si jistá, že nás pojede aspoň padesát. Teda pokud je v dubnu nezničím až moc :-)


Jak jsem psala v úvodu - jsou horší a lepší dny. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc náročné je vedení skupinových tréninků. Musíte hlídat správnou techniku provedení cviků, chystat hudbu, hecovat všechny k top výkonu a hlavně ukočírovat takové množství lidí. Musíte je bavit, musí je to bavit a musí vás to bavit! Tím se řídím a troufám si říct, že to funguje. Tohle heslo se dá vztáhnout vlastně na všechno. Od mateřství, přes manželství až po vaši práci.
Občas sice přijedu domů a jsem tak vyfluslá, že jen přečtu pohádku klukům a koukám do stropu. Ale za chvilku se otřepu, usměju se, vzpomenu si na všechny ty milý a upocený obličeje a je mi fajn. Vážně ta malá tlustá holka dělá tohle? Kdo by to byl před pár lety řekl? Já teda rozhodně ne! A i když nechci, aby vám tohle všechno vyznělo jako ty (v současné době velmi populární) motivační řečičky o ničem, jedno moudro na závěr říct musím. Seberte odvahu a jděte za tím, co si přejete. Ať už je to vlastní cukrárna, pěstování borůvek, chov slepic na farmě nebo studium ve 40 letech. Protože když jsem si já - absolutní sportovní antitalent - zamilovala sport a předávám tu posedlost dál, tak vy dokážete všechno, co si umanete.

Splněným snům zdar! :-)

A.

čtvrtek 18. února 2016

Cvičíme doma II. - ZGYM

O domácím cvičení jsem vám už pár článků napsala a protože je nás, kteří cvičíme doma, velká spousta, přicházím s dalším. Vyzkoušela jsem plno skupinových lekcí, různé typy tréninků i cvičení v posilovně, ale stejně zůstávám domácím tréninkům věrná. Úspora času, peněz za členství ve fitku (pokud si teda nechcete vybudovat v garáži parádně vybavenou tělocvičnu - jako já :D) a nebo taky peněz za oblečení, protože můžete klidně cvičit ve starých teplákách...nikdo vás totiž nevidí :D
Jak už dávno všichni víte, začínala jsem na staré (obrazně řečeno samozřejmě) dobré Jillian Michaels a pak vyzkoušela asi všechny známé trenéry a YouTube kanály. Postupně jsem kupovala těžší činky (v mém případě spíš činečky), švihadlo, bednu, TRX a nebo třeba kettlebelly. Ty v poslední době miluju ze všeho nejvíc a zařazuju je skoro do každého tréninku. Ať už mého nebo toho pro moje holky :-) Když cvičíte doma, je prostě potřeba hledat a zkoušet pořád něco nového, protože jinak vás to omrzí. Na skupinových trénincích je to pokaždé jiné, je to o lidech, o hudbě a o celkovém prostředí. Ale když jste každý den zavření mezi čtyřma stěnama a hopsáte si to svoje ve starých teplákách, tak to není až taková sranda, co si budeme povídat. A proto vám chci dneska doporučit Zuzku Light a její ZGYM. Se Zuzkou jsem cvičila chvilku po Jillian a vždycky mě to parádně zničilo, ale to, že má svůj vlastní interaktivní gym, jsem zjistila až v článku u Kristi.


Je to jednoduché, zaregistrujete se na webu a každý měsíc platíte necelých deset dolarů za členství. Za deset dolarů ale máte k dispozici tolik skvělých tréninků, že se vám z toho zatočí hlava! Můžete si vybrat tréninková videa s kardiem pro začátečníky, kettlebell tréninky všech úrovní, jógu, tréninky na určité partie, pětiminutovky na "doražení" a nebo třeba Arm Balance Challenge (na to si ale já - největší nešika - netroufám :D) atd. Cvičím se Zuzkou necelý měsíc a nejvíc jsem si oblíbila již zmíněné KB tréninky a nebo Lifted Butt Series, což je cvičení zaměřené na zadek a já po něm nemůžu další den sejít schody. A to už se mi dlouho nestalo :D Na závěr (když ještě můžu dýchat a nechce se mi umřít) si vždycky dám třeba dvě pětiminutovky, kterýma se pěkně dorazím a můžu jít spokojeně spát. Všechno je parádně přehledné, Zuzku mám ráda a fakt mě to úplně nadchlo. Myslím, že mám teď s tréninky na pár měsíců vystaráno :-)
Na webu najdete taky týdenní rozpis, podle kterého můžete jet a nemusíte tak řešit, jak tréninky rozložit, kdy a co cvičit a kdy se protahovat. To udělá Zuzka za vás. Já si vybírám nahodile a hlavně silové věci, protože kardio mám teď "zakazáné", ale pár videí ze série Fat Burn jsem vyzkoušela a je to ŠÍLENÝ!!! Za mě opravdu velká paráda a doporučuju všema deseti. Za málo peněz a trochu času, hooodně muziky :-)
Napiště mi, na čem teď jedete vy a jestli je už někdo z vás taky člen ZGYM, tak mi dejte vědět, který trénink vás zničil nejvíc? :-)

Domácímu cvičení zdar a nezapomeňte - všechno musí být vyvážené! :-)

A.

pondělí 1. února 2016

Pár novinek a jedno velké moudro

Začínáme druhý týden marodění a já se bez mučení přiznávám, že jsem na pokraji sil :D Úplně jsem zapomněla na doby, kdy byli kluci mimina a já jsem se bála jít spát, protože jsem věděla, že jakmile usnu, budou brečet, protože hlad/plína/maminka/jen tak. Hned po ulehnutí se mi úplně svíral žaludek a při sebemenším šustnutí jsem sebou cukla a čekala, co přijde. Ty doby se vrací s každou nemocí, která kluky postihne, takže momentálně vstávám asi tak petstokrát za noc a občas už to prostě vzdám, lehnu si k nim do pokojíčku a jen automaticky dělám: "Ššššššššš...". Proč to ale všechno píšu? Nene, není to proto, abyste mě litovali a ani si nechci stěžovat, ale díky tomuhle týdnu doma jsem přišla na jednu důležitou věc.

Když jsou děti nemocný, tak se žádný stravovací prasárny nepočítají nebo ještě líp - JDOU DO SVALŮ!!! :D

Takže vlastně vůbec nevadí, že jsem dva večery po sobě sežrala ten největší balík čipsů, jakej jsem v obchodě našla. A zapila to Colou. Ale pozor, byla to Cola light!!! :D A taky nevadí, že nesnídám a pak si místo oběda dám tři čokoládový koblihy. A už vůbec nevadí, že jim z posledních sil vyjídám v deset večer šuplík s kokinama. Prostě je to v pořádku. Běhat jsem byla za poslední týden jednou a cvičila jsem přesně dvakrát. No a co? Když jsou děti nemocný, tak to prostě neva. Jen abyste věděli! (Spíš asi věděly...) Prohlašuji tímto článkem toto pravidlo za platné v plném rozsahu!

Zábava pro marody číslo 1 - K mě drtí velkým stylem! :D

Zábava pro marody číslo 2 - kupte basic pizzu a ingredience, a o zábavu je minimálně na půl hodiny postaráno! :-)
Zpátky k věci :-) Přibylo nám doma pár věcí, které by se vám mohly líbit a třeba i hodit, takže vám je dnes ukážu.
Začneme mou oblíbenou chlorellou. Měla jsem teď pár měsíců pauzu od zelených potravin, ale když mě před pár týdny vyhodili z transfuzky s tím, že jsem polomrtvá a chybí mi asi tak tuna železa, rychle jsem objednávala sypání. Chlorella vás totiž nejen nakopne, posílí imunitu, ale taky obsahuje právě tu tunu železa, kterou potřebujete :-) Chlorellu i ječmen kupuju TADY.


Alavis a nakopávač ze zeleného čaje jsem kupovala na FITSTORE. Objednávala jsem na tomhle eshopu už dvakrát a vždycky věci přišly rychlostí blesku. Od Alavisu očekáváme zázračné uzdravení kolen mého milého. Je to sypání pro koníčky (Návod k použití: Rozmíchejte s melasou nebo nasypte přímo do tlamy! :D), takže to přece musí zabrat i na člověka. Akorát je to teda strašně hnusný...
Zelenej čaj je fajn a narozdíl od Red Cellu mi po něm nebuší srdce ještě šest hodin po užití, ale že by mě to nějak nabudilo, to bych taky úplně neřekla. Zkusím zvýšit dávku.
Ze vzorků od Prom-in jsme měli velkou radost. Já jsem hned vyzkoušela BCAA, ale na mě moc sladký. Fakt moc, ani se mi to nechtělo dopít. L si dal nakopávač Nitrox a vůbec mu nesedl. Bolelo ho celý tělo a vůbec mu nebylo hej. Shodou okolností mi dnes psala kamarádka, že se jí stalo po Nitroxu to samý, takže nevím nevím...
Fitness diář jsem dostala od nejmilejších Martinusáků a už poctivě zapisuju! Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží...#ostuda



BCAA Protein Works z Aktinu jsou bez chuti, takže ideální. Žádná přeslazená kejda a žádná chuť, která mě po dvou týdnech omrzí.


Kapky na ochucení tvarohu, jogurtu nebo kaše mám ODTUD a přiznávám, že jsem se toho dost bála. Má to nula nula všeho. Nula kalorií, tuků, cukru. Naopak to asi bude trošku chemickej úkaz. Ale je to dobrý a nemá to vůbec umělou chuť. Bílá čokoláda u mě vyhrává na plné čáře, dokonce jsem kápla do kaše L a on vůbec nepoznal, že v té kaši není čokoláda, ale kapky. Příchuť čokoláda a arašídový máslo nechutná zas tak dobře, ale dá se to. A malina od Protein Works je super. Jako kdybych si na tu kaši vylila lesní směs z Lidlu. No fakt :D


Nejsem zastánce čehokoliv instantního a zrovna u kaše fakt stojí za to, si k té plotně stoupnout, ale tahle proteinová od Knuspi má celkem fajn složení (žádný tuny cukru navíc) a fakt chutná moc dobře. Jednou za čas na snídani? Proč ne :-)


A na závěr magnézko. Protože když máte často špatnou naládu, máte málo magnézka. A taky když máte křeče, jste unavení a nebo když se vám špatně usíná. A protože beru každej den jednu nebo dvě tablety, tak jsem pořád veselá, spím jako mimino (když mě někdo nebudí milionkrát za noc) a křeče nemám ani při delším běhu :-) #takurcite



Mějte se krásně a užívejte si ten jarní únor :-)

A.