úterý 6. prosince 2016

Můj současný (ne)režim - cvičení a jídlo

Dnes pro vás mám malý update toho, jak to teď vlastně mám se cvičením a stravou. Ale hned ze startu vám říkám - je to bída, přátelé, bída! I v normálním životě jsme občas nahoře a občas dole. Někdy stihneme za den milion věcí, od vyšůrování celého domu, přes napečení tří buchet až po vyžehlení měsíční hromady prádla a jindy bychom zase nejradši zůstali celej den v pyžamu, pili litry dobré kávy a četli jednu knížku za druhou. A podobně to funguje i v tom "fitness životě" (vím, že je to debilní název, ale nic lepšího mě nenapadlo :D).


Na mě se ze všech stran hrnou fotky krásných, vyrýsovaných holek, které si připravují dokonalá a vyvážená jídla pětkrát denně. Do toho stíhají chodit do fitka, běhat, cvičit hot jógu. Vymýšlí recepty, pěstujou bylinky, pečou zdravý buchty a k tomu všemu mají tvářičky jak obrázky, dokonalou manikúru, skvělý vlasy a ťip ťop outfity. Koukám na to, kroutím hlavou a závidím. Pak se z toho "jsemkničemu" komatu proberu a soustředím se na sebe. Aby měli kluci ráno stejný ponožky, aby si vyčistili zuby, aby měli vyváženou snídani (obzvlášť v této adventní době je dost těžký jim vysvětlit, že čokoládka z kalendáře od babičky NENÍ snídaně), abych se učesala, vyčistila si zuby, aby mi nedošla káva, abych měla vánoční výzdobu, abych stihla napíct cukroví a vyrobit deset adventních věnců. Aby bylo uklizeno, navařeno (když jednou nebyl L doma, tak jsme si dali na oběd kuličky s mlíkem - #matkaroku), vypráno (někdy si vzpomenu až ráno, že mám v pračce vypraný prádlo a to je pak teprve pecka!). Abych do toho všeho nevypadala jako zombie a navíc, abych žila zdravě, nejedla jako kretén a cvičila/běhala přesně tak, jak jsem si naplánovala. Ha. Ha.
Jaký teda byly ty moje plány ohledně cvičení?

Plány?

V prosinci probíhá Adventní běhání, o kterém jsem vám už psala. To znamená, že každý den odběhám minimálně 30 minut.

Všechny ty nechutný tréninky, který vymýšlím pro TH si sama odjedu, abych věděla, jaký z nich budou mít pocit.

Každý den odcvičím jeden kratší trénink v ZGYM.

Každý den se budu věnovat švihadlu a těm debilním dvojskokům, který prostě nejsem schopná tam sázet tak, jak bych chtěla.

Každej den budu zkoušet stojku.

Večer si najdu dvacet minut a v klidu si dám jógu z 90denní výzvy s FightMaster.

4.12. jsem se ještě k tomu přidala do výzvy, která probíhá v naší skupině na facebooku - do Vánoc odcvičit celou sérii Summer Shred od Zuzky Light (najdete ji v ZGYM).

Realita!

Běhám sakra málo a někdy je to až taková krize, že těch třicet minut lítám po zahradě nebo po schodech - magor. Ale prostě...tma, málo času, málo (žádný) hlídání. Já vím, já vím, klasický výmluvy, který už jsme všichni slyšeli milionkrát :D

Tréninky vymýšlím, ale pryč jsou ty doby, kdy jsem si je vždycky před tréninkem poctivě odcvičila. Když je to nějaká nová kombinace nebo se tam objevuje cvik, který jsme nedělali, tak to nějak dávám, ale pokud jsou to nějaké osvědčené klasiky, prostě se na to vyprdnu a jedu si svoje věci. Hanba mi!!! Už slyším, jak se tím teďka budou děcka na tréninku ohánět! Ale tak co, jejich pocity po odcvičení jsou mi beztak jasný - hnus, odpornost, marast, nenávist ke mně, nenávist ke švihadlu, nenávist ke všemu. A dvě minuty po protažení je zase všecko sluníčkový!

Kratší tréninky v ZGYM se snažím dodržovat, ale teď jsem spíš zamotaná v tom Summer Shredu, protože jsem se k výzvě připojila pozdě, takže to teď naháním, aby mi to do Vánoc vyšlo. Třeba dneska jedu jeden ráno a jeden odpoledne, vzhledem k tomu, že je to fakt náročný, tak mi to bohatě stačí a bolí mě úplně všechno.

Švihadlo dodržuju, ale přiznávám, že radši skáču vysoký kolena/twisty/cokoliv kromě dvojskoků. Vždycky u toho strašně nervuju, došvihám se a plynule jich hromadu neudělám ani za nic. Jenomže vím, že jinak než tréninkem toho nedocílím, takže se asi budu muset kousnout.

Stojka. Když jsem ji zkoušela poprvé, skončila jsem na kapačce. Od té doby se do ní dostávám fakt pomaloučku, dlouho tam nejsem a spíš se soustředím na techniku. Učím se ji v malé chodbičce, ve které si o protější zeď pomůžu nahoru a tahle vychytávka mě celkem posunula dál. Za chvilku už budu umět chodit po rukách. Asi tak za petsto let :D

Jóga? Bída! Jestli se k ní dostanu třikrát za týden, tak je to hodně. Hanba Aneto, hanba! Přitom mě to tak baví a strašně se mi líbí, jakou sílu díky ní dostávám do rukou. A taky jak se pěkně tvarujou.

Jídlo


Teď přijde na řadu ta ostudnější část a tou je strava. V tomhle směru jsem momentálně dole, hodně dole :D Netuším, čím to je, ale prostě jím jako kretén a nějak se z toho nemůžu vymotat. Avšak tento týden (já vím, je úterý :D) už pozoruju zlepšení, tak třeba jsem vymotaná. I když - Vánoce, Silvestr, narozky...
Poslední dva měsíce mám prostě krizi. Nemám skoro vůbec chuť na snídani. Většinou si dám dvě kávy a až někdy kolem jedenácté do sebe nacpu smoothie, protože potřebuju sílu na cvičení. Jinak bych neměla potřebu jíst klidně až do večera. Občas mám světlé chvilky a udělám si lívance hned po probuzení, ale to se stává fakt málo a většinou o víkendech. Na teplé obědy, které vařím klukům taky vůbec nemám chuť, takže pořádný větší jídlo jím až tak kolem druhé nebo třetí a pak už se to se mnou veze. Přes den nemám hlad ani chuť. Stačí mi kafe nebo nějaký suchary a ovoce. Potom jedu na trénink a po tréninku se vracím domů hladová jako vlk. Dám si zdravou večeři, jsem na sebe pyšný, uspím kluky, vylezu z pokojíčku a v tu chvíli bych sežrala celou ledničku i se spíží a kokinovým šuplíkem. Vím, proč to tak je. Vím, co dělám špatně. Ale jak říkám, nemůžu se vymotat. Jsou lepší dny, kdy jím ukázkově a taky se ukázkově cítím. Pak jsou ty dny debilové a ty potřebuju vystrnadit. Snad to přijde co nejdřív. Zatím totiž hřeším na to, že mám pekelně rychlej metabolismus a většinu těch prasáren spálím, ale to taky nebude trvat věčně a hlavně! Je pro mě důležitý mít to tělo zdravý a výkonný, což s tímhle režimem asi brzo skončí.

Hrůza, co? Ale já se nevzdám a to trdlo ve mně odstraním, vím to :-) A vy mi zatím napište, že taky máte tyhle období, kdy jste všechno, jen ne #healthy #fitness a #clean :D

A.

SHARE:

pátek 2. prosince 2016

Nejlepší špaldovo-ovesné lívance

Tuhle dobrotu mám moc ráda, ale vždycky jsem z ní měla respekt. Většinou se mi totiž nepovedlo těsto a i když jsem postupovala přesně podle osvědčených receptů, nikdy mi nevznikly krásný, chutný a nepotrhaný lívance. Nedávno jsem ale tuhle kletbu prolomila a teď si je děláme někdy i dvakrát denně. Nejvíc točíme základní těsto, ve kterým jen střídám banány s jablky a když si je dělám po tréninku jenom pro sebe, tak přidávám protein. K jedné objednávce z Aktinu jsem přihodila vzorek BodyLab palačinek. Byly dobrý, netrhaly se, ale bylo tam prostě cítit, že jsou z prášku. Tyhle naše jsou poctivý, zdravý, nadýchaný, křehoučký - prostě vážně dobrota!


Těsto na lívance:

50 g rozemletých ovesných vloček
cca 30 g špaldové mouky (můžete ke konci postupně přisypávat, dokud vám nevznikne hustější těsto, nemělo by téct)
vejce
tři lžičky prášku do pečiva
2 lžíce jogurtu
trochu mléka (používám mandlové nebo kokosové, ale může být i klasické)
rozmačkaný banán nebo nastrouhané jablko

Podle chuti potom můžete přidat skořici, perníkové koření, kokos, FlavDrops, datlový sirup nebo jakékoliv sladidlo, které máte rádi. Lívanečky smažím na trošce kokosového oleje a promazávám je většinou ořechovým máslem nebo Proteinellou (L má rád s Nutellou nebo Lotuskou, ale to už je na mě moc velká prasárna :D). Nahoru dávám ovoce (úplně nejlepší jsou ohřáté maliny nebo jahody), sirup (javorový, datlový nebo BodyLab kokos) a někdy ještě bílý jogurt. Můžete si je posypat kokosem, hořkou čokoládou, oříškama, rozinkama. Prostě tak jak to máte rádi. Každej den můžou být úplně jiný a to se mi na nich líbí :-)



Dobrou chuť!

A.

SHARE:

pondělí 28. listopadu 2016

TRAIN HEART slaví první narozeniny!

Přijde mi úplně neuvěřitelný, že tohle fakt píšu. To už je vážně rok? Dneska to tady bude samý klišé, tak mi to prosím odpusťte, ale jinak to nejde.

SHARE:

úterý 15. listopadu 2016

Z mojí kuchyně IV.

Jsem tu s další náloží jídelních fotek. Tentokrát jde tedy hlavně o večeře a opět to není žádné složité vaření. Jak už všichni víte, klukům vařím klasiku (většinou českou) - polévky, omáčky, maso atd. a sobě nějakou super rychlovku, po které nebudu mít v břiše šutry a neuspí mě. Většinou jsou to těstoviny (teď u mě vedou rýžové), saláty, rýže, tofu nebo krůtí maso. Už v minulém článku z mojí kuchyně jsem vám psala, že neřeším žádná makra, nepočítám kalorie, nejsem vegan, nejedu low carb ani nechci zhubnout nebo se nějak razantně měnit. I když pár svalů se hodí vždycky, to nepopírám! :D Řídím se prostě heslem "Nejez jako kretén!", které vymyslela Kristi a společně jsme ho pasovaly na nejlepší fitness motto všech dob. Jím zdravě, piju hodně vody, ke každýmu jídlu si dávám kopu zeleniny. Když mám hlad, tak se najím. Když mě honí mlsná, dám si ořechy nebo ovoce a když to prostě nejde vydržet, pošlu tam klidně čipsy nebo čokoládu, protože když je to jednou za čas, tak se svět nezboří. Dávám tělu to, co po mně chce a ono je mi za to vděčný a funguje. Nejsem vůbec nemocná, mám sílu na tréninky a je mi fajn. Zkuste se na chvíli vyprdnout na všechny ty fitness a jídelní trendy, který se na nás valí ze všech stran, a zamyslete se nad tím, co vám tělo říká.


Hned na začátek tady mám tuhle úžasnou dobrotu. Zdravý dortík se zakysanou smetanou a banány. Jako sladidlo jsem použila FlavDrops s příchutí bílé čokolády a je to fakt neskutečně dobrý. Ani se nechce věřit, že je to zdravý.  Recept TADY. Určitě ho vyzkoušejte! :-)

SHARE:

neděle 6. listopadu 2016

Říjnová šestka

Jsem tu s dalším měsíčním shrnutím. Říjen je jeden z mých nejoblíbenějších měsíců, protože prostě miluju podzim, ale to už všichni víte. Dlabali jsme dýni, pouštěli draka, trávili hodiny v lese, vařili dýňovou polívku po litrech, pili burčák, navštívili sklípek a pili burčák, tvořili jsme podzimní dekorace, hrabali zahradu, slavili, prozkoumali Prahu. Prostě skvělej měsíc s těma nejmilejšíma lidma. Já jsem do toho běhala, trénovala, pila hodně Redbullu, ještě víc kafe a občas mi taky docházely síly. Ať už v oblasti sportu nebo mateřství, ale to je asi (snad?!) úplně normální. Dnes mám pro vás pět věcí, které mě v říjnu zaujaly nebo okouzlily, tak pojďme na to :-)

1. Sclep Gym v Olomouci

Tohle je jeden z případů, kdy jsem fakt vděčná za sociální sítě. To bylo totiž tak. Zamilovala jsem se do kavárny Kafe jak lusk, při jedné návštěvě jsem dala fotku na instagram a za chvilku už jsem se seznamovala s Maruškou, která Lusk vede. Nejenom, že se díky ní dozvídám plno zajímavých věcí okolo kávy (a nikdy nikdy nikdy v životě už nevypustím z pusy slovo PRESO :D), ale taky jsem díky ní našla gym, ve kterým mě to fakt baví. Chodíme na individuální tréninky s Andrejkou a moje cvičení nabíra úplně novej rozměr. Cvičíme tak nějak všechno dohromady, od shybů, přes osu a TRX až po wallbally a já se nemůžu dočkat každýho dalšího tréninku. Andrejka mi sedla, protože je přesně takovej trenér, jakýho potřebuju. Žádný cukrbliky, žádný juchání a sladký řeči, ale jenom dřina. Stačí jeden pohled a prostě těch milion anglánů doděláte, i když už se vám chce umřít! Sclep je menší, útulnej, plnej milých lidí a najdete tam všechno, co k pořádnýmu tréninku potřebujete. Dávám deset hvězdiček z deseti a všem olomouckým moc doporučuju.

2. YouTube - Sarah a Camie

YouTube skoro vůbec nesleduju a to šílenství třináctiletých dětí mě trošku děsí, ale tyhle dva kanály prostě musíte znát. Sarah je strašně milá a přijde mi, že to má v hlavě fakt srovnaný, hlavně co se týče jídla. Nabádá lidi k tomu, aby jedli rozumně, jede hlavně funkční tréninky s vlastním tělem a čiší z ní úplně neskutečná energie. Fakt mě moc baví a to tělo - sen!!! :-)
Camie jsem objevila teprve nedávno a nejvíc se mi na ní líbí, že si na nic nehraje. Sedne před kameru a vy si připadáte, že si povídá právě s váma, jako se svou kamarádkou. Je na rostlinné stravě, ale nic vám necpe a ty její jídla budete chtít hned vyzkoušet, i když jste masožravci.
Jestli hledáte nakopnutí nebo inspiraci, tyhle dvě krásky vás určitě nezklamou.

3. Rozsviť Prahu s Adidas

Někdy v půlce října mi ve schránce přistál mail s pozvánkou na tenhle běh s Adidas a i když to pro mě znamenalo čtyři hodiny na cestách, neváhala jsem ani chvilku. Nebyla to žádná velká masovka, jen 200 lidí, a to mi vyhovuje. Dostali jsme svítící meče a vybíhali kolem sedmé večer z výstaviště v Holešovicích. Mohli jsme si vybrat mezi 6 km a 10 km trasou a taky jsme si mohli zvolit tempo. Buď relax a nebo závodní. Běžela jsem nakonec 10 km a trasa vedla Karlínem, což je tak nádherná část Prahy, že bych se tam nejradši odstěhovala :-) Cíl byl v Ogilvy, kde probíhala afterparty, ale jako zodpovědná (stará) matka, jsem si dala večeři a frčela domů. Po celé trase bylo asi šest stanovišť a všechny byly úplně kouzelný. Sprintovali jsme na pódiu a svým dusáním jsme rozsvěcovali nápis na fontáně nebo jsme se proplítali světelnou pavučinou a potom skákali přes svítící švihadlo - fakt úžasná běžecká akce, zatím asi nejlepší, které jsem se zúčastnila.


4. TRAIN HEART KEMP

V říjnu jsme taky měli další cvičící víkend na Ostružné a opět to bylo parádní. Má ještě vůbec cenu vám psát, jak skvělý lidi ke mně chodí cvičit? A jak moc jsem za to ráda?
Celej víkend jsme makali jak draci, smáli se, soutěžili, hecovali se, pomáhali si, hráli hry a užili jsme si to do poslední minuty. Už teď se těším na jaro a věřím, že ta moje parta taky :-)


Nejlepší okamžiky z celého víkendu? Ochutnávání zdravých dobrot, které připravili ostatní, mňam! :-)

5. Smoothie

Jeden článek o smoothie už na blogu je, ale v říjnu jsem mu (taky díky videím od Sarah) propadla mnohem víc a není den, kdy bych si aspoň jedno nedala. Buď místo snídaně a nebo po tréninku. Pijou ho se mnou i kluci a dostávají tak do sebe plno superpotravin, aniž by o tom věděli. Většinou mixuju špenát, mražené maliny nebo jahody, banán a přidávám acai, maca prášek a chia. Acai a macu mám z eshopu Iswari, pokud tam budete objednávat, nezapomeňte přihodit nepražené kakao a nějakou jejich snídaňovou směs, to je totiž božská mana! Já mám momentálně jahodovou s moruší a je stejně skvělá jako všechny ostatní.


6. Wayward Pines

A na závěr trochu kultury. U článku s filmovými tipy jste mi doporučovali seriál Městečko Pines, že by se mi prý mohl líbit. A líbí se mi. Moc!!! Ze začátku si budete říkat, že je to celý divný a co to tam je za magory. V půlce první řady vám prozradí pointu a pak už to pojede a vy se nebudete moci odtrhnout. Zatím jsou venku jen dvě řady po deseti dílech, tak se do toho pusťte a dejte mi vědět, co vy na to.



Mějte se hezky a příště si dáme další článek z kuchyně :-)

A.



SHARE:

úterý 1. listopadu 2016

Fitness Diář Fitshaker + soutěž

Já a diáře. Nekonečný příběh, o kterém jsem se už párkrát na blogu zmiňovala. Diářů a bločků mám plnou skříň. Jeden na přečtené knížky, další na zapisování uběhnutých kilometrů/odcvičených tréninků/progress ve skákání přes švihadlo a potom taky jeden na plánování výletů, další na nápady na dárky a takhle bych mohla pokračovat do rána. A co myslíte? Zapisuju si do nich? Ano! Vždycky asi tak týden. Jsem v tomhle prostě strašněj lajdák a potom si po nějaké době nadávám, protože bych se moc ráda podívala, jak jsem běhala před půl rokem a nebo jak se mi líbila tamhleta knížka. Na říjen jsem si dokonce dala jedno malé předsevzetí. Že se v tomhle směru zlepším. A co myslíte? Nene, nezlepšila. Když mi ale přišel tenhle fešák a já ho prolistovala, svitla mi naděje. Vypadá to totiž, že se konečně někdo trefil do toho, co potřebuju, abych nelajdala.


Je to jediná věc (plus ještě švihadlo), které odpustím, že je červená a to už je co říct! Hrozně mu to totiž sluší. Design uvnitř diáře je jednoduchý, černo-bílo-červený. Žádné zbytečné přeplácanosti. Jednoduchost a styl, takhle to mám ráda a jsem přesvědčená, že prvního ledna se můj život diářové rajdy změní! Doufám v to! :-)



V diáři najdete spoustu citátů, motivačních obrázků a taky krátké články plné tipů, které se týkají cvičení a zdravé stravy. Dokonce jsou v něm i recepty na zdravé rychlovky a jak už všichni víme, dobroty od Fitshakeru prostě vždycky stojí za to. Na začátku každého měsíce si můžete vepsat do kolonky svoje cíle a na konci zhodnotit, jak vám to šlo a jaké máte výsledky. Každý týden má svůj plánovač cvičení a kolonku na úkoly, které chcete zvládnout. V neděli si to všechno hezky odškrtáte a můžete na sebe být pyšní (a nebo taky ne! :D).




Já osobně jsem z diáře fakt nadšená. Líbí se mi zpracování, nápad, tak akorát prostor na moje moudra, růžová záložka, obrázky, prostě všechno. Stejně jako u kuchařky Z fitka do kuchyně (psala jsem vám o ní TADY) jde u diáře vidět, kolik dal práce a že byl opravdu vytvořen lidmi, kteří tomu rozumí a vědí, co my (většinou) ženský potřebujeme a co se nám líbí. Už se nemůžu dočkat, až to s ním 1.1 rozjedu. A vy můžete taky! :-) Dostala jsem totiž dva kousky navíc pro moje čtenáře, tak doufám, že vám udělají radost. O jeden si můžete zasoutežit na facebookové stránce RUN HEART a o druhý na mém instagramu. Přeju vám hodně štěstí a kdybyste náhodou nevyhráli, tak si můžete diář koupit TADY. Věřte mi, že těch 292 korun za to stojí, je totiž vážně boží.

Mějte krásný 1. listopad.

A.

SHARE:

úterý 18. října 2016

Tipy na knihy VIII.

Mám tady nachystanou obrovskou hromadu knížek, o kterých vám chci napsat, ale místo toho, abych psala recenze, tak čtu další a další knížky. #logika Zásobuje mě Martinus, babička, mamka, kamarádi a občas taky zásobuju sama sebe. Vždycky si říkám, že si večer sednu k blogu a budu psát a místo toho jsem tak strašně natěšená na to, jak se bude vyvíjet příběh, ve kterém jsem zrovna ponořená, že jdu radši číst. Dnes mám pro vás tři knížky, které mě zaujaly v poslední době a mám je čerstvě v paměti. Těch padesát, které čekají na zhodnocení už tolik v paměti nemám a přesně proto je potřeba ten čtenářský deník. Myslíte, že už jsem si ho založila? Odpověď je myslím jasná :D

Cecila Ahern: Flawed

O této knize jsem vám básnila už na instagramu (@aneta_spageta). Doporučila mi ji moje nejmilejší učitelka angličtiny a vzhledem k tomu, že mě už moc dobře zná, věřila jsem jí a knížku si koupila. I když mě trošku děsila angličtina a bála jsem se, že si knihu neužiju, v tomto případě mi nic jiného nezbylo, protože kniha zatím nebyla přeložená do češtiny. Zakousla jsem se do ní a za dva večery jsem ji slupla jako malinu, je vážně skvělá. Dystopie o mladé dívce, žijící ve společnosti, ve které jsou hříšníci ocejchováni písmenem F (flawed = vadný) a přichází tím o většinu práv. Nesmí vycházet z domu po jedenácté večer, musí dodržovat dietu, v autobuse jezdí na určených sedadlech, v obchoďáku smí nakupovat jen v určité sekci atd. Nejsou to zločinci, ale obyčejní lidé, kteří se něčím provinili. Nevěra, lež, pomluvy vůdců apod. Ti, kteří jsou "normální", cítí k F lidem odpor, ignorují je a dokonce mají zakázáno jim jakkoliv pomáhat nebo se s nimi bavit. Hlavní hrdinka Celestine vyrůstá v dokonalé rodině, je výborná studentka, chodí s chlapcem, jehož otec je hlavní soudce, který rozhoduje právě o tom, kdo je a kdo není Flawed. Její spokojený život, plný plánů do budoucna se otočí ve chvíli, kdy pomůže v autobuse pánovi, který je F. Celestine je zatčena a předvedena před soud. Začíná přemýšlet nad tím, jak mimo tenhle systém je a nechápe, že na to přišla až teď. Co je správné a kdo o tom rozhoduje? A jak to s ní dopadne? Postaví se a řekne, co si myslí, i když by kvůli tomu měla zkažený celý život? Nebo nechá rodiče, aby ji z toho vytáhli a bude žít dál v tom divném světě?
Skvělý příběh, moc doporučuju!!! Na jaře vychází druhý díl a já už nemůžu dospat :-)


Jenny Colgan: Ostrov s vůní čerstvého chleba

Další kniha od mojí angličtinářky. Není to můj oblíbený žánr. Všichni víme, že jsem černá kronika a ráda sama sebe děsím, ale když mi ji paní učitelka popsala, musela jsem si ji půjčit. Přečtu pár stránek a uvidím, řekla jsem si. Je to ženský román, ale žádná typická slaďárna. Jednoduchá a milá oddychovka. Hlavní hrdinka přijde o práci, o manžela a přemýšlí, co dál se životem. Rozhodne se přestěhovat na ostrov, na kterém dávají lišky (no asi spíš papuchálci) dobrou noc, aby zjistila, co vlastně chce. Má to být jen na přechodnou dobu, až se vzpamatuje ze všech svých životních krachů, vrátí se zpátky do města. No, nevrátí :-) Otevře si pekárnu, která se během chvilky stane nejoblíbenějším krámkem na ostrově. Najde si přátele, lásku, prostě klasika. Ale jak říkám, klasika, která není přeslazená a je moc miloučká. Myslím si, že tohle je ideální dárek na Vánoce pro maminky a babičky, které tento žánr vyhledávají. Jo a na konci je i pár receptů přímo od autorky knihy. Já se chystám na bagely :-)


Jodi Picoult: Nejsem jako vy

Na závěr tady mám knihu od jedné z mých nejoblíbenějších autorek. Četla jsem od ní skoro všechno, co vyšlo, ale tahle kniha si podle mě jednoznačně zaslouží první příčku. Mám ráda všechny její knihy (Vypravěčku a Je to i můj život jsem četla několikrát), ale tahle mě bavila tak moc, že jsem skoro ani nechodila spát, abych věděla jak to dopadne. Je to příběh o autistickém klukovi, který má Aspergerův syndrom. Kniha je psána z jeho pohledu, z pohledu jeho matky, bratra, právníka atd., což je super, protože uvidíte příběh ze všech stran a uděláte si tak lepší obrázek. Jacob je osmnáctiletý kluk, který na první pohled působí úplně "normálně", ale kvůli jeho nemoci má spoustu problémů. S komunikací, empatií a s lidmi obecně. Jeho pohled na věc mi několikrát otevřel oči a jen jsem přikyvovala. "Proč se mám někoho ptát, jak se má, když mě to nezajímá?" "Proč se vy, lidi, smějete, když nejste šťastní?" "Proč musím té paní pochválit účes, když se mi vlastně vůbec nelíbí?" "Proč mi máma říká, že je šťastná a přitom pořád tajně brečí?" Přišlo mi neskutečný, jak Jodi skvěle popsala náhled do duše těchto lidí. A taky do duše jejich rodičů. Maminka Jacoba se o něj stará na plný úvazek, miluje ho, nelituje toho, že má "jiné" dítě, ale je to pro ni náročné a uvědomuje si, že už nikdy nebude mít "svůj" život. Jeho bratr ho má rád, ale na druhou stranu je taky nešťastný z toho, že se všechno točí kolem Jacoba a jeho záchvátů. Přijde si méněcenný a děsí ho, že až se o Jacoba nebude moci starat máma, bude na řadě on.
Jednoho dne se najde Jacobova ošetřovatelka a zároveň jediná kamarádka, kterou kdy měl, mrtvá. Spoustu důkazů jasně ukazuje na Jacoba, zatknou ho a stává se hlavním podezřelým. Jako autista snáší strašně těžko jakékoliv změny a narušení jeho rituálů, takže pobyt ve vězení je pro něj zničující. Začně ubližovat sám sobě, jeho stav se horší a jeho maminka, společně s právníkem, začnou bojovat o to, aby ho dostali ven. Není jednoduché přesvědčit soud, že musí mít J. zvláštní podmínky, protože Asperger není psychická porucha, která se u soudu normálně uznává. Proces je to šílený, už jen proto, že Jacob není schopný projevovat jakékoliv city, takže vypadá jako chladnokrevný vrah a čím dál tím víc to vypadá, že to opravdu udělal.
Tak co? Jste napnutí? Tak šup na čtení, stojí to za to!


Máte pro mě taky nějaké tipy? A četli jste některou z těchto knih? Budu se těšit na vaše kometáře :-)

Čtení zdar!

A.

PS: Jsem v partnerském programu Martinus a všechny odkazy jsou prokliky do knihkupectví, takže když si u nich některou z knih koupíte, přistane mi pár kaček do kasičky na další zásobu čtení :-)
SHARE:

pondělí 17. října 2016

Já a jóga

Nevím, jestli je dnešek ideální den pro sepsání tohoto článku, vzhledem k tomu, co se mi stalo včera, při trénování stojky. Oteklý obličej, škvíry místo očí a panika, že mi praskla cévka v hlavě. Ke stojce jsem se odhodlávala fakt dlouho, protože jsem se bála, že si zlomím vaz a umřu. Nakonec jsem se do toho pustila. Vaz jsem si nezlomila, ani jsem neumřela, ale vypadám a cítím se, jako kdyby mě pobodal roj včel. Nojo, Aneta prostě vždycky musí mít něco speciálního. Skončila jsem na kapačkách a stojky nechci hodně dlouho vidět. Každopádně se nevzdávám a tahle příhoda nezměnila nic na tom, jak moc jsem si jógu zamilovala.
Jóga pro mě vždycky byla synonymem nudy. Párkrát jsem byla na gravidjóze s Kájou v břichu (možná proto je tak hodnej?) a fakt mě to nebavilo. Dýchání, soustředění se sama na sebe, nuda, nuda, nuda. Nudilo mě i protahování po tréninku/po běhu. Brala jsem to jako nutné zlo a strašně jsem to flákala. Ve finále to dopadlo tak, že jsem se vlastně neprotahovala vůbec. Já, která bych měla jít ostatním příkladem. Prostě ostuda. Nevadilo mi, že jsem zkrácená, že nedám ruce na zem, když se ohnu a že jsem prostě nemotornej špalek. Ano, obdivovala jsem ty krásně pružný holky na všech těch internetech, ale říkala jsem si, že já, největší hyperaktivní pobuch, kterej se potřebuje na tréninku zničit domrtva, nikdy nebudu schopná se tohle naučit. Nebo si to dokonce oblíbit.


SHARE:

čtvrtek 6. října 2016

Datlové raw kuličky

Zítra odjíždíme na tréninkový kemp do Ostružné a moje parta dostala jediný úkol (kromě maximální fyzické přípravy samozřejmě!) - připravit pro ostatní svačinku, jejíž jedinou podmínkou je to, aby byla zdravá. Sušenky, cookies, pomazánky, slané muffiny, cupcaky, prostě cokoliv, co bude dobré, zdravé a vydatné. Nejenom, že si všichni společně zamlsáme a uděláme si našimi výtvory navzájem radost, ale hlavně si každý vyzkouší ukuchtit něco zdravého. A přesvědčí se o tom, že si člověk může pochutnat, aniž by si dal buchtu plnou másla a bílé mouky (nic proti buchtám, miluju je!) nebo Snickersku. V hromadné konverzaci na facebooku začíná být trochu cítit panika. Někteří s tím bojují méně, někteří více, ale já jim věřím a těším se, co vymyslí.
A jak jsem se s tímhle úkolem poprala já? Vzhledem k tomu, že mi dneska přišel balík (z eshopu Grizly) plný dobrot od ořechů, přes pohanku, až po datle, moje volba byla jasná. Datlové kuličky. Dělám je často a suroviny různě obměňuju. Jednou přidám chia semínka, jindy brusinky a nebo semínka lněná. Tahle dobrota je vydatná, zdravá, zasytí a chutná i dětem. Dnes jsem při jejich přípravě poprvé vyzkoušela raw nepražené kakao a musím říct, že je v chuti fakt velký rozdíl! Doteď jsem používala klasické holandské kakao. Bylo fajn, ale s tímhle se nedá srovnávat. Nevěřila bych tomu, ale vážně to tu chuťposune jinam. Tyhle koule vás prostě vystřelí do vesmíru!!!


Budeme potřebovat:

250 g kešu ořechů
450 g vypeckovaných datlí
Půl hrnku strouhaného kokosu
Půl hrnku vody
3 lžičky medu
5 lžic kakaa

Datle si namočte zhruba na dvě hodinky do vody - budou se pak líp mixovat. Rozmixujte ořechy, potom přidejte datle a znovu pomixujte. Nakonec hoďte do mixéru všechno ostatní a po rozmixování mrkněte, jak hmota vypadá. Měla by se lepit na stěny mixéru, ale když do ní sáhnete rukou, neměla by se táhnout jako žvejka. Pokud bude suchá, přidejte vodu a když se bude lepit, přidejte kakao nebo kokos. Potom už vás čeká jenom modelování kuliček (na šoulání si klidně trošičku navlhčete ruce) a obalování v tom, co máte rádi. Já obaluju v kokosu a v kakau.

Je to slaďoučký nebe v puse a jedna z nejlepších svačinek, jaký si můžete připravit. Z tohohle množství surovin uděláte cca 30 kuliček, jestli jich chcete míň, upravte si gramáže. Ale věřte mi, že i těch 30 bude málo!!! :-)

Dobrou chuť a držte nám o víkendu palce, ať to tam přežijeme.

A.

SHARE:

úterý 4. října 2016

Tři filmy - oddechovky a jeden skvělý seriál

Dneska mám pro vás pár tipů, jak zahnat nudu, když je teď venku tak škaredě. Berte to ale až jako poslední možnost! Před sledováním televize by měla vždycky dostat přednost knížka, běhání, cvičení, pečení voňavýho štrůdlu nebo stavění hradu z lega! :D Na televizi koukáme minimálně a filmy si pouštíme taky jen občas (kino u nás hrozí tak jednou za rok), ale když už teď začíná být zima a nemůžeme sedět na terase, rádi se na něco fakt dobrýho podíváme.
Jako první vám rozhodně musím doporučit seriál Stranger Things. Je to taková míchanina tajemna, napínáku, teenage seriálu (ale to jen trochu) a má to fakt dokonalej nápad. Parta dětí, jeden se ztratí, potom se objeví tajemná plešatá holčička s nadpřirozenými schopnostmi a víc už vám neřeknu. Mrkněte na to, má zatím sice jen pár dílů, ale stojí za to!!!


A z filmů to dnes budou oddechovky, které mě ale bavily od začátku do konce.
Dokonalý šéf. Jeho hodnocení na čsfd (mimochodem - přijde mi, že jsou tam samí filmoví nácci a nic jim není dost dobrý! :D) sice není žádná pecka, ale je to příjemnej a milej film o vaření, lásce, nových začátcích a v hlavní roli uvidíte úžasnýho Bradleyho Coopera s nejmodřejšíma očima na světě!!!


Nejvyšší nabídka. Tři roky starý film, který jsem ale objevila teprve nedávno díky filmovým tipům na instagramu. Budete napnutí od začátku až do poslední minuty! A na konci? Na konci si budete říkat, jaktože vás to sakra nenapadlo, že je to takhle? Fakt jedna z nejelpších zápletek, jaký jsem kdy viděla.


Orel Eddie je z téhle trojky ta nejhezčí a nejmilejší věc. Pravdivý příběh o tom, že když něco chcete, makáte na tom a jdete za tím, tak se to splní! I když se vám budou ostatní smát a házet vám klacky pod nohy. Za nás fakt pecka :-)


Který film v poslední době zaujal vás? Napište mi svoje favority :-)

A.
SHARE:

sobota 1. října 2016

Jaký bude (snad) můj říjen?

Dnes je prvního října a já (největší milovník kafe, kterýmu proudí v žilách místo krve kofein!!!) jsem až teď večer zjistila, že je Mezinárodní den kávy. I přesto jsem ho ale oslavila způsobem, za který se nemusím stydět - několik hrnků výborné kávy z pražírny Kikafe v Olomouci. Konečně jsem se naučila tam chodit a nikdy nelituju. Ale zpátky k článku. Rozhodla jsem se, že si na říjen sepíšu pár cílů/výzev, které bych chtěla během tohoto měsíce zvládnout. Miluju říjen a celej podzim, ale to už víte, a myslím si, že je prostě nejvhodnější doba k tomu, abych se v některých věcech trochu "hecla". Mám i pár osobních cílů, ale ty zůstanou napsaný jen v mým tajným deníčku, jen vám to pro jistotu píšu, abyste si nemysleli, že se chci posouvat jen ve sportu/jídle a podobných radostech :-) Takže co mám v plánu?


SHARE:

pátek 30. září 2016

Harry Potter a prokleté dítě - co já na to?

Někdy v létě se spustil předprodej dalšího dílu Harryho Pottera (osmý díl aneb o 19 let později)  a včera u nás konečně zazvonil pošťák s balíčkem. Těšila jsem se na to jako malá holka a u rozbalování jsem měla opravdové Vánoce v září. S Harrym jsem vyrostla, mám doma všechny díly prvního vydání a v každé knížce jsem si dělala čárky, kolikrát jsem ji přečetla. U mého nejoblíbenějšího pátého dílu jsou jich desítky. Miluju ten příběh a vracím se k němu pořád a pořád dokola. Tohoto pokračování, které je o Harrym dospělákovi, jsem se fakt nemohla dočkat a byla jsem celkem nalomená si ho přečíst v angličtině, protože se mi nechtělo čekat. Nakonec ale zvítězila moje lenost. V angličtině se snažím číst co nejvíc, ale knihu si v cizím jazyce prostě tolik nevychutnám. Přece jenom nejsem na levelu rodilého mluvčího a u čtení se musím dost soustředit a přemýšlet nad jazykem, přičemž mi potom tak trochu "uniká" příběh. A u této knihy jsem se o ten příběh nemohla ochudit, takže jsem si počkala na překlad a užila jsem si každé jedno písmenko.


Recenze na knihu jsou dost rozporuplné. "Tohle už není Harry." "Napsali to jen, aby vydělali, ale s Harrym to nemá nic společného." "Není to ono." "Vadí mi způsob, jakým je to napsané (scénář)." Atd. A co na to říkám já? Je to úžasný! Při čtení prvních řádků mi běhal mráz po zádech. Viděla jsem před sebou úplně živě dospělýho Harryho, Hermionu i Rona. Představovala jsem si jejich děti. Nástupiště 9 a třičtvrtě. Bradavice. Paní s vozíkem plných kokin ve vlaku do Bradavic. Viděla jsem to všechno a musela jsem se usmívat. Hodilo mě to zpátky o deset let a jediný, co mě mrzí je to, že jsem knížku zhltla během jednoho večera a nešetřila jsem si ten příběh na později. Přiznávám, že ze začátku mi dělalo trošku problém čtení scénáře, ale po pár stránkách jsem si zvykla a vůbec mi to nevadilo.
Ano, možná nejsem objektivní, protože je to moje srdcovka. A určitě vám nebudu tvrdit, že je to plnohodnotný 8. díl celé série, ale to nám taky nikdo nesliboval. Příběh je to ale dokonalý a já bych klidně uvítala další a další díly, a klidně bych o tom kouzelnickém světě četla každý měsíc až do konce života. Pokud jste na tom stejně jako já a prožili jste svoje dětství a pubertu společně s Harrym, tak budete nadšení a tahle kniha by neměla ve vaší sbírce chybět. Rozhodně to není žádná slátanina (na toho, kdo tohle napsal, sesílám rovnou kouzlo Silencio!!!) a určitě to pro mě (jako fanouška HP) není zklamání!
Nechci vám prozrazovat, o co půjde a co se bude v knize dít, ale číst si o tom, jak by vypadal kouzelnický svět, kdyby válku vyhrál Voldemort, bylo šílený. Trošku mi v knížce chyběly příběhy ostatních, dá se říct vedlejších, postav. Zajímalo by mě, co dělají a kolik mají dětí a kdo si koho vzal. Ale třeba se to v nějakém dalším poračování dozvím! :-)

Napište mi, co na ni říkáte vy, jsem zvědavá..

Kouzlům zdar!

A.
SHARE:

pondělí 26. září 2016

Z mojí kuchyně III.

Jsem tu s dalším jídelním článkem. Tentokrát jsem vám fotila i svačiny a pár "nezdravých věcí", takže nečekejte nějaké velké fitness vaření. Moji kluci jsou sice zvyklí na kuskus, cizrnu, tofu a podobné zdravé dobroty, ale stejně jim převážně vařím klasické, české obědy. Já jsem teď ve fázi, kdy jím pocitově a vlastně úplně všechno. Jsou dny, kdy mám od rána do večera chuť jen na ovoce a zeleninu (a litry kafe), ale občas si dám řízek (třeba včera) nebo pořádnej kus buchty od babičky. Nehlídám se, nepočítám, neomezuju a nic si nevyčítám. Cítím se fajn (když si teda nedám v deset večer nachos, to se mi pak nespí úplně dobře) a vypadám pořád stejně. Minulý týden jsem byla po dlouhé době na měření InBody a jsem fakt spokojená. Jasně, vždycky to může být lepší (míň tučků a víc svalů), ale jde to směrem, kterej se mi líbí a tak to má být. Je mi úplně fuk, kolik vážím. Vlastně jsem o své váze neměla až do měření ani tušení. Důležitý pro mě totiž je, co vidím v zrcadle. O měření se ale rozepíšu zase jindy, teď pojďte mrknout na fotky, je jich až až :-)

Klasika, po které se u nás zapráší během jednoho dne. Štrůdl z listového těsta s jablky a ořechy. Těsto vždycky posypu kokosem nebo rozdrcenými piškoty, aby mi jabka nevytekly ven. A vajíčko nahoru, to je jasný :-)
SHARE:

sobota 24. září 2016

TRAIN HEART MARATON #2

Skóre dnešní tréninkové čtyřhodinovky?

Několik kilo snězených jablek.
Ještě víc snězených banánů.
Krabice sušenek podle Kitchenette, po kterých se pekelně rychle zaprášilo - recept najdete TADY.
Pár odměrek BCAA a pár tabletek spalovače a nakopávače. Pár, protože se většina holek bála, že se z toho po :D
Dvě flašky růžové Bohemky. Ale nebojte, až na závěr, ne místo nakopávače.
Stovky angličáků.
Desítky minut ve vzporu. A ve vzporu na boku. A na loktech.
Stovky dřepů. Od klasických, přes ty na špičkách a s TRX, až po úzké.
Premiéra s BOSU a kluznýma podložkama, ty měly velkej úspěch! Nechcete vidět ty výrazy po předvedení cviku. Někteří si neodpustili i sprostá slova...
Stovky sprostých slov.
Stovky zamračených tváří a protestů.
Další stovky vyjevených tváří a výrazů typu: "To jako myslíš vážně, Aneto?!!"
Milion výhrůžek na mou osobu, naštěstí většinou jen v duchu.
A v duchu další spousta sprostých slov, namířených na mou osobu, když jsem vyslovila slovo "ANGLIČÁK!"
Litry potu.
Trocha slz, který jsem ale nerozeznala od potu, takže se nepočítají.
Žádná krev!
Několik namožených svalů.
Spousta bolavých svalů.
Tisíce endorfinů.
Hromada dříčů, kteří to nevzdali, ani když se jim chtělo už doopravdy umřít aneb "Když nemůžeš, tak můžeš ještě třikrát!"
A jedna pyšná a spokojená Aneta.


(Nejen) takový byl dnešní, v pořadí už druhý, TH maraton. Posledních pár dnů jsem vymýšlela mučící kombinace cviků, radovala se, že už mi konečně přišly nové pomůcky na cvičení a nemohla se dočkat dneška. Včera odpoledne jsem ještě stihla upéct nejlepší ovesné sušenky (a nemyslím si to jen já! :D) a taky jsem jich stihla půlku sežrat. Jsou fakt dobrý, určitě je vyzkoušejte. Večer jsem nakoupila zásobu ovoce a do košíku jsem přihodila i dvě flašky šampáňa. Za odměnu. A řeknu vám, že po třech hodinách tabaty a kruháče, fakt bodlo. Všem.
Jely jsme klasickou zahřívačku v podobě běhu kolem tělocvičny (Po každým kole bylo víc a víc tváří, které mi očním kontaktem dávaly najevo, že už stačí, ne? Pořád nechápu, proč s tím během mají takovej problém, ale já je naučím ho milovat, věřím tomu.), angličáky (má cenu říkat, že ten cvik miluju a že jich bylo dneska FAKT moc?) a výpady přes tělocvičnu. "Příjemně" zahřáté jsme se vrhly na první kruháč, ve kterým jsem nakombinovala cviky s vlastní vahou i s pomůckami. Měly jsme švihadla, gumy, TRX, bosu, činky, kettlebely. Prostě nádhera! Na každém stanovišti dvakrát 45 s práce, s 15 s pauzou. Stanovišť bylo deset a řekla bych, že to bylo tak akorát. První fáze za námi a po nutném doplnění cukrů a převlečení triček přišla na scénu TABATA. Tu jsme jely jen s vlastní vahou a projely pěkně celé tělo. Tabat bylo celkem sedm a aby to nebylo moc jednotvárné, daly jsme si mezi nimi veselou vsuvku - výdrž rukou v upažení (kmitání, kolečka a podobný parádičky) a dřepovačku se Sally. Dorazily jsme tabaty a byl tady další odpočinek. Přijde mi, že jsme stihly půlku věcí, který jsem měla v plánu, protože to fakt strašně rychle utíkalo. Příště si asi dáme ten maraton rovnou šestihodinovej! To je nápad, Any! :D




Po další jídelní a kecací pauze (to byste nevěřili, co všechno se dá za 15 minut probrat!) byl v plánu druhý kruháč na stejném prinicipu, jako ten první, jen s jinými cviky. Holky pomalu přecházel úsměv, ale já jsem jim ho tam vrátila zpátky, na to jsem expert! :D Po kruháči jsme tam poslaly naše tradiční veselé hry aka sezení u zdi, proložené dalšími angličáky, překvapivě! Potom druhá Sally, tentokrát ve vzporu, a šlo se na CORE.
Jakmile začnu lidem vysvětlovat, jak správně zapojit střed těla, stává se z nich okamžitě banda vysmátých puberťáků. Nejvíc je baví slova jako: pipča, dírky, zatáhni zip, zatáhni otvory atd. Já vím, není to moc profesionální, ale já prostě chci, aby se naučili ten střed používat a v tom jim popisování nějakých latinských svalů moc nepomůže. Ve finále tedy CORE u všech úspěšně zapojen, zkusily jsme pár cviků, které teď určitě budou holky cvičit každý večer u telky a odpálily jsme to posledními intervaly na břicho. Pak už jen protáhnout a domů. S úsměvy na tvářích a trošku nemotorně, ale s nejlepším pocitem: "Přežily jsme to!"
Zase se budu opakovat, ale jinak to nejde. Jsem vděčná za tuhle bandu, za takovou příležitost a za každej trénink, po kterým vidím ty spokojený výrazy. Je to vážně práce snů.
Důležitý je, mít na těchto akcích krásnou zdravotnici!!!
A co zlepšit/vyladit do příštího maratonu, který bude kolem Vánoc?

Vzít termosky s kávou.
Pořídit těžší kettlebely.
Pořídit těžší činky.
Upíct víc sušenek.
Koupit víc šampáňa.
Zařadit víc anglánů.


Sportu zdar a hezký zbytek víkendu všem. A vzkaz pro moje holky: DĚKUJU!!!

A.
SHARE:

pátek 23. září 2016

Dobroty I. - Aktin

Zásoby zdravých dobrot nakupuju většinou u nás ve zdravé výživě, ale některé věci tam nenajdu a tak mě zachraňují eshopy. Jsem schopná sedět dvě hodiny u internetu a projíždět celou nabídku, od kuskusu až po proteinové tyčinky. Vesele to hážu do košíku a potom to (méně) vesele promazávám, abych tam neutratila majlant. Vyzkoušela jsem už hodně eshopů se zdravýma věcma, ale ke dvěma se vracím pořád a pořád dokola. Grizly je super na objednávky ořechů, ingrediencí na zdravé vaření a sortimentu firmy Lifefood, o tom se ale rozepíšu příště. Dneska se mrkneme na balíček z Aktinu. Tady objednávám hlavně proteinové tyčinky, BCAA, protein samotný nebo různé další dobroty, které Aktin sdílí na svůj instagram a tím mě strašně mučí, protože to vždycky potřebuju VŠECHNO. A co mi tedy přišlo v posledním balíku? A co bych vám doporučila? Jdeme na to mrknout.

SHARE:

čtvrtek 22. září 2016

Já před těhotenstvím? Skinny fat!

Před pár dny jsem si na facebookovém profilu blogu aktualizovala profilovku, na které jsou dvě srovnávací fotky. Jedna z konce šestinedělí a druhá myslím po půl roce cvičení a zdravýho stravování. Psali jste mi, že je to paráda a že je sice hezký zhubnout 30 kg, ale že by vás zajímalo, jak jsem na tom byla před těhotenstvím. Já to chápu, protože většina žen vypadá po porodu oplácaně/tlustě/zavodněně (a těm, které vylezou z porodnice jako laňky, upřímně závidím!) a tak jsem tady s článkem, jak jsem to vlastně měla předtím. Spoustu lidí (od mých čtenářů až po holky, které ke mně chodí cvičit) si myslí, že jsem byla sportovec už předtím a tak pro mě nebylo těžký se hodit po porodu zpátky do formy. To mě vždycky pobaví, protože jsem byla snad všechno, jen ne sportovec :D
Konec šestinedělí (cca 90 kg) vs současnost
O tom, že jsem byla jako dítě tlustá, jsem vám už psala. Měla jsem ráda jídlo a pořád jsem seděla doma jako pecka. Naši mě museli vyhánět ven a já jsem si vždycky sedla na patník a čekala, až zase budu moct jít domů a psát si do deníku/tvořit časopis nebo si číst. Zhruba do patnácti jsem kynula a kynula, poslouchala nadávky o tlustorpdkách a brečela doma do polštáře. I přesto jsem ale pořád jedla, mlsala a nic nedělala. Najednou se ale všechno změnilo úplně bez práce. Prostě jsem se vytáhla a byla ze mě samá ruka, samá noha. Taťka má 189 cm a mamka 176 cm, takže jsem měla kam růst a to mě tak nějak zachránilo. Alespoň co se vzhledu týče. Líbilo se mi, jak vypadám a byla jsem šťastná, že už nemusím poslouchat nadávky a urážky. Že si můžu koupit hezký rifle a uplý tričko (v Kenvelu!!! :D) a že se o mě začínají zajímat kluci. To bylo ale všechno, co se změnilo. Stravovala jsem se dál jako doposud a sportu se vyhýbala jako čert kříži. Noční můry z tělocviku jsem na blogu už taky zmiňovala. Pětka ze šplhu, pětka za kotoul, pětka za patnáctistovku.
V 17 letech přišla první láska a kupodivu se sportovcem, takže mi vlastně ani nezbylo nic jinýho, než ho následovat a začít se trochu hýbat. Jezdili jsme na brusle (milion pádů a desetkrát naraženej zadek), na tenis (jeden úspěšnej úder ze sta), hráli jsme squash (chudák malej mě na tom kurtu měl sto chutí zabít) a začala jsem chodit na spinning (po kterým mi akorát tak rostl zadek). Jo, snažila jsem se, ale že by mě to bavilo? Že bych se na to těšila? V žádným případě!!! Jídlo jsem pořád neřešila a troufám si říct, že jsem prostě jedla jako prase. Snídaně většinou nula, oběd nějakej hnus v hospodě a na večeři rohlíky nebo chleba. Do toho tuny čipsů, čokolád, kokin, časté návštěvy mekáče a podobných nesmyslů. A taky hodně alkoholu. Každej víkend párty s naáslednou kocovinou, kterou se snažíte zajíst všemožnýma prasárnama. S nástupem na výšku to bylo ještě horší, protože se pilo mnohem víc a během dne nebyl na jídlo čas. Večer jsem se doplahočila domů úplně hotová a snědla všechno, co jsem tam našla. V ledničce mě čekal obří oběd od babičky, po kterým jsem si dala ještě pořádnou večeři a zakončila to s čipsama a colou u telky. Prostě úplná hrůza, co vám budu povídat. Ale víte co? Nepřibírala jsem. Nevím, jestli za to mohl rychlej metabolismus nebo ty nekonečný cesty z nádraží (bydleli jsme na mega kopci na druhé straně města), ale bylo to tak. Vypadala jsem pořád štíhle. Ovšem jen v oblečení. A tady nastává ten rozdíl mezi Anetou tehdy a teď. Byla jsem takzvaně skinny fat. Rozkydlá, rozblemcaná, rozteklá, nazvěte si to jak chcete, ale pořád štíhlá. Nevadilo mi to. Jo, večer před zrcadlem jsem si říkala, že na to, jak jsem mladá, tak se nějak moc třepu a plavky byly noční můra, ale v globálu jsem prostě vypadala dobře a pod oblečení (skoro) nikdo nevidí, tak proč to řešit? To, že jsem byla věčně unavená, náladová, protivná, bylo mi zle, byla jsem nafouklá, oteklá a zadělávala jsem si na cukrovku a podobný nemoci? Nedocházelo mi to. Tehdy ještě nebyly žádný fitness blogy, skupiny na fb a celkově se tohle nějak neřešilo. Nikdo kolem mě nežil zdravě a sportovci, se kterýma jsem se stýkala, sice hráli squash a jezdili na kole, ale do toho byli každej víkend v lihu a jídlo neřešili vůbec.
Vyplývá z toho jediná věc, zachránilo mě moje první těhotenství. Kdybych tehdy nepřibrala těch 36 kilo, nezačala bych se zajímat o to, jak je dát dolů. Nepoznala bych, jak moc je cvičení návykový a jak dokáže v životě pomáhat (fyzicky i psychicky). Nezamilovala bych si běh. Nenaučila bych se vařit a píct zdravě. Neměla bych tenhle blog a vás - nejmilejší čtenáře. Neměla bych práci snů. Ani bych netušila, jak skvěle se můžu ve svým těle cítit. Nejenom navenek, ale hlavně uvnitř. Mám energie na rozdávání, nejsem vůbec nemocná, nemám žádný zažívací problémy a líp se mi žije. Můj příběh je jasnej důkaz toho, že i absolutní sportovní antitalent a člověk na hony vzdálenej od zdravýho životního stylu, se může úplně změnit. Od základů, ve všem.

Najít fotku bez oblečení z tohohle období se mi bohužel nepodařilo, protože jsem si fakt hodně hlídala, aby mě v těch plavkách (ve kterých jsem vylezla dvakrát za léto) někdo nevyfotil :D Ale našla jsem pár archivních z období kolem roku 2010-2011, tak aspoň takhle. Koukám na to a vidím úplně cizí holku...





Mějte se hezky! :-)

A.

PS: Ty čipsy miluju doteď a aspoň jednou za měsíc je musím mít!
SHARE:

neděle 18. září 2016

Tréninky TH a moje aktuální cvičení

A máme tady podzim. Vím, že je z toho konce léta a poklesu teplot většina z vás smutná, ale já prostě miluju podzim. Vedra mi nevadí, sníh mi nevadí, uřvaní ptáci na jaře mi nevadí, ale na nic z toho se netěším tolik, jako na to barevný listí, dýně, svíčky, pošmourno, koukání z okna na déšť s hrnkem čaje (odmyslete si randál mých dětí a stavění komínů nebo modelování dinousaurů z plastelíny, ať pocítíte tu romantiku aspoň vy! :D) a taky na pouštění draků (u toho se několikrát pohádáme, kdo teda bude toho draka držet a vzápětí budeme někoho vymotávat z vlasce nebo vymotávat draka ze stromu) a burčák (ten hlavně!). Je toho spoustu a už je to konečně tady :-)


Dnes mám pro vás článek o tom, jak to pokračuje s TRAIN HEART a taky pár slov ohledně toho, jak momentálně cvičím já.
Tréninky s mýma holkama dostaly konečně pevnej řád a od začátku září jedeme pěkně naplno a jsme zpátky v režimu. Přes léto se sice cvičilo, ale dva týdny v červenci a dva týdny v srpnu jsem měla "dovolenou", takže to bylo celé takové rozhašené a co si budeme povídat - o prázdninách je to prostě vždycky trochu volnější. I když jsem celou dobu holkám vtloukala do hlavy, že prázdniny jsou pro školáky a ne pro cvičence, chápala jsem, že daly před tréninkem přednost pořádné grilovačce a nebo vychlazenýmu cideru na zahrádce. A nebo jen chtěly být v tom krásným počasí se svou rodinou a ne se potit při TABATĚ. Tohle všechno se ale s příchodem září změnilo a v tělocvičně se schází stará dobrá garda, ale i nové tváře, za které jsem strašně moc ráda. Většina lidí mi totiž píše, že se mezi nás bojí/stydí se/nezvládnou to/nemají natrénováno a já všem pořád dokola opakuju, že se není čeho bát a že to zvládnou, ale stejně mi nevěří :D Takže jsem vždycky šťastná, když se odváží a jdou do toho. Během tréninku mě sice nenávidí (a dva dny po něm ještě víc), ale ty úsměvy a propocená trička po něm? Nejlepší odměna! Jedeme klasicky kruháče, tabatu, intervaly, tréninky ve dvojicích i v týmech a příští týden budeme mít poprvé nový koncept tréninku s názvem Abs&CORE&Stretch. Sama jsem zvědavá, co na to holky řeknou a určitě se potom rozepíšu víc, ale věřím, že budou nadšený. Od mého posledního článku o návštěvě fyzioterapeuta jsem se totiž ponořila do knížek, blogů a webovek a studovala, zkoušela a koumala. Střed těla je důležitý, to jsem věděla, a cviky na CORE jsem zařazovala téměř do každého tréninku, ale upřímně, není vůbec lehké naučit lidi, jak střed zapojit a vysvětlování tohoto principu mi zabíralo čas, který chtěly holky využít na výše zmíněné propocení triček, což na jednu stranu chápu. Že je důležité protahování jsem taky věděla (i když jsem se tím sama neřídila), ale setkala jsem se stejným problémem jako s CORE. Nechceme se dvacet minut ze 60 protahovat, chceme běhat/spalovat/MAKAT. A pak se protáhneme doma. To víš žejo! Tohle chápu úplně, sama nejsem jiná, ale pracuju na tom a troufám si říct, že úspěšně, ale o tom plánuju samostatný článek někdy příští víkend.
Tyhle dvě věci dohromady plus moje čím dál silnější přesvědčení, že chci lidem předávat víc, než jen zmrtvení se u angličáků a bolavý svaly, mi vnukly tenhle nápad. A taky to byl trochu makreting! :D Kdybych totiž holky lákala na trénink, při kterém budeme většinu času ležet na podložce, tak bych je prostě nepřesvědčila, to vím jístě. Ale taky vím jistě, že až ucítí, co všechno je při správném provedení cviků bolí, tak už nebudou chtít nic jinýho. Každopádně jsem pro jistoti ke Stretch&CORE přidala intervaly na břicho (protože kdo nechce ABS, že? :D), které budou taky trochu jiné (méně dynamické) než jsou holky zvyklé, ale pšt! Moc moc se na to těším a určitě vám dám vědět, co na to holky říkaly. Během podzimu nás taky čeká další TH maraton (o tom prvním si můžete přečíst TADY) a tréninkový kemp v Ostružné, kterého se fakt už nemůžu dočkat. Na jaře to byla velká paráda a jsem si jistá, že teď na podzim to bude ještě lepší. Utíká to jako voda, za pár měsíců to bude rok, co jsem začala trénovat a já věřím, že je to teprve začátek. Mám tolik plánů a nápadů, které bych chtěla zrealizovat, ale musím být trpělivá, což je jedna z mých nejslabších stránek, takže další výzva. Každej den a hlavně během každýho tréninku si říkám, že je to neskutečný a pořád nějak nemůžu uvěřit, že se to děje :-)



A jak je to se mnou? Přiznávám, že s běháním přes prázdniny to bylo dost zlý. V létě mi to prostě jaksi nejde (hlavně, že holkám kážu vodu a pak piju víno :D), ale s přicházejícím podzimem se mi chuť vyběhnout naštěstí vrací. Stejně ale pořád převažuje domácí cvičení. Zůstávám věrná Zuzce Light a každej den sedím bezradně u počítače, projíždím ZGYM a trpím. Protože se nemůžu rozhodnout, kterej z těch stovek skvělých tréninků si vybrat. Nejvíc u mě vede série Summer Shred, což je vždycky šílenej nářez, dál 15 minutes Fat Burn (během 15 minut si sáhnout na dno? To chceš!) a taky workouty s kettlebellem, což je pořád můj miláček číslo jedna. Na paty mu ale šlape švihadlo, takže kombinace těchto dvou věcí je úplnej skvost. A přesně tenhle typ tréninků v ZGYMU taky najdete. Zuzčiny legendární pětiminutovky nezklamou nikdy a většinou si je dávám ještě po tréninku, jako takovou třešničku na dortu. Její power jóga je taky slušná makačka a mohla bych prostě pokračovat až do rána. Budu se opakovat, ale členství v ZGYM jsou nejlíp utracený dvě stovky měsíčně :-)


Mimochodem kdo z vás ještě není na facebooku v téhle motivační skupině? Založila ji Kristi, kterou si určitě většina z vás pamatuje z blogu Moje tělo, a troufám si říct, že je to jedna z nejlepších skupin, co se cvičení týká. Radíme si, inspirujeme se ve vaření a pečení a Kristina tvoří na každý týden nové výzvy. Jsou tam milý a normální holky a když se vám někdy nechce zvednout zadek, tak šup na fb a hned máte motivaci jako blázen :-) Kromě běhu/neběhu a Zuzky jsem zařadila pravidelné protahování a jógu, ale o tom zase příště, protože si to zaslouží zvláštní článek.

Mějte se krásně! :-)

A.
SHARE:

neděle 28. srpna 2016

Aneta a fyzioterapeut

"Anetko, Ty se asi nemáš moc ráda, viď?"
"No, ale mě nikdy nic nebolí (kromě svalů, což je v pořádku) a nemám žádný problémy. Ani jsem nikdy neměla žádný sportovní zranění."
"Jasně, můžeš takhle fungovat dva měsíce, dva roky a klidně i dvacet let, ale pak se z toho pose***! Protahuješ se?"
"Hmm, někdy."
"Tak bys měla začít!"
"Stačí pět minut?!"

Kamarádka fyzioterapeutka obrací oči v sloup a vzdává to. Byly to necelé dvě hodiny mučení a těžkej pád do reality. Stoupni si takhle, běž tam, otoč se, zvedni jednu nohu a teď druhou. Hmm, tady trošku skoliózka a tady to rameno máš níž. Zkrácený hamstringy, přetížený bedra, tady Ti to leze nahoru. Ty tím cvičením vymýtáš démony, že?
Asi to tak bude. Nestarám se o svoje tělo tak jak bych měla a po téhle proceduře jsem si říkala, jakej je zázrak, že ještě držím pohromadě. Jak píšu výš, nikdy jsem neměla žádný zranění (jen mě občas trochu zlobí achillovka) nebo problémy s koleny/zády atd. Svaly mě bolí tak nějak permanentně a když mě bolí málo, přikoupím těžší kettlebell a problém je vyřešen. Protahuju se fakt minimálně, vím, že je to chyba, stydím se za to a musím to napravit...Musím se přiznat, že když nestíhám, tak se prostě neprotáhnu vůbec. OSTUDA!!! Snažím se to trošku kompenzovat power jógou, ale pořád je to bída. Protahování by mělo trvat stejně dlouho jako trénink a na to prostě nemám čas. ALE MÁŠ! Jen je to na mě šíleně pomalý, nudný a zbytečný. Samozřejmě si uvědomuju, že je to chyba a že zbytečný to rozhodně není, ale dokud se mi nestane něco vážnějšího, tak se k tomu asi fakt nedokopu. I když po tom mučení s fyzio jsem si (i jí!) slíbila, že se polepším. A proč jsem u ní vlastně skončila?
Po sobotním Spartanovi mě lehce bolela bedra. Říkala jsem si, že jsem asi prochladla v té (odporně studené) vodě a že to prostě přechodím/rozběhám/rozcvičím. Mazala jsem Sněhurkou (můj lék na všechno :D) a čekala. Bolest byla stále větší, v noci jsem se bála otočit, protože to prostě bolelo jak čert. A čím dál víc. Po třech dnech mi to "vylezlo" nahoru a udělala se mi na zádech obří boule a otok. I tak jsem cvičila (debil) přes bolest, mazala a čekala, co bude. Přijela návštěva z Čech a kamarádka viděla, že se jaksi divně kroutím a sykám. Já si totiž nikdy na nic nestěžuju, občas syknu a nebo heknu. Ty jsi hekla?! Protože vím, že si za to můžu sama a akorát bych ze všech stran slyšela, že mi to říkali a že měli zase pravdu a že to přeháním a že jsem jak malý děcko. Kamarádka se ale nenechala odbýt, donutila se mě svlíknout a už to jelo. Po hodině pod jejíma kouzelnýma rukama se mi strašně moc ulevilo, zatejpovala mě a je to mnohem lepší. Dva dny jsem si dala pauzu a dneska jsem odjela trénink úplně v pohodě, trochu to táhne, ale skoro to necítím. Probraly jsme i držení těla (protože blbě chodím) a dýchání (protože i blbě dýchám!). Ve finále jsem zjistila, že jsem vlastně úplně marná a že se vůbec neřídím tím, co vím, že je správně. Uvědomila jsem si, že jestli po tom mým stárnoucím těle chci ještě nějaký výkony, musím se mu věnovat i jinak, než dřinou. Takže se budu protahovat, nebudu cvičit každej den a budu chodit do vířivky, i když mě to strašně nebaví. Nebudu takovej pobuch, nebudu se mučit a naučím se vymýtat démony i jinak. Ale jak, to zatím netuším. Teď se to budu snažit zjistit a zároveň se budu snažit najít dobrýho fyzioterapeuta tady u nás, abych k němu mohla chodit pravidelně. Možná už jednu paní mám, bylo mi totiž řečeno, že má černý tejpy s pirátskýma lebkama a to prostě chceš!!! :D Samozřejmě vtipkuju, budu si vybírat podle toho, jak mi dokáže pomoct a jak moc bude přísnej, to já totiž potřebuju jako sůl!

No řekněte sami, že potřebuju hezčí tejpy?! :D
Co vy a fyzioterapeuti? A protahujete se poctivě?

A.
SHARE:

sobota 20. srpna 2016

Spartan v Litovli - bahno, voda a angláni

Ve zkratce? Voda, voda, bahno, angličáci, bahno, bahno, voda, angličáci a bahno. A běh. Fakt hodně běhu. Z uvedených pěti kilometrů jsme jich nakonec běželi deset, ale mně to vůbec nevadilo, protože běhání bylo to jediný, na co jsem spolíhala. Neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem, přelízat obří áčka, ani chodit po kladině. Ale stejně jsem to zkusila a byl to asi můj nejlepší sportovní zážitek. A nevadí, že jsem za celej život byla na dvou závodech, víte jak to myslím.


Spartan mě lákal už loni a letos jsem si málem i koupila registraci, ale nakonec se náš tým rozpadl a tak jsem si řekla, že je to asi znamení. A že je to pro mě vlastně dobře. Protože neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem atd. Ale ve čtvrtek (dva dny před závodem) mi psala kamarádka, že jim vypadl člen týmu Flex Fitness a jestli si to nechci zaběhnout s nimi. O Flexu jsem vám psala už TADY, bylo to vlastně první "fitko", který jsem navštívila a vznikla tam moje láska k TRX a celkově k funkčnímu tréninku. I přesto ale byla moje první myšlenka - ne nechci. Nejsem závodní typ, bude mi z toho zas jen zle, budu poslední a hlavně - neumím šplhat...zbytek už znáte. Nakonec jsem si ale řekla, že bych konečně mohla přestat být posera a začít dělat víc činností, který mě sice lákají, ale bojím se jich. Když se nebudu pouštět do nových věcí, tak se ani žádný nový nenaučím a budu toho litovat. A tak jsem napsala, že do toho jdu a v tu chvíli mi začalo být zle a zdály se mi noční můry o tom, jak si tam zlámu nohy a nebo se utopím. Naštěstí to trvalo jen dvě noci, takže se to dalo přežít a v sobotu ráno už jsem odevzdaně seděla u stolu a tlačila do sebe vločky s jogurtem, i když mi pořád bylo zle. Z domu jsem vyjížděla o půl desáté a Lukáš mi těsně před odjezdem začal předčítat ty strašidelné možnosti úrazu/úmrtí, který jsou v reverzu. Podepsala jsem, že jestli umřu nebo si zlomím obě ruce, tak po nich nebudu nic vymáhat a jelo se.
V deset hodin jsme měli sraz s týmem, ve kterém jsem znala asi tak tři lidi, z čehož jsem taky byla strašně nervózní, ale nebylo proč. Všichni na mě byli moc milí a vesele mi (Spartanem nepolíbené) vyprávěli, jak se budeme brodit bahnem. I s hlavou? I s hlavou! Vyzvedla jsem si číslo, čelenku a asi dvacet náramků a šlo se do startovního koridoru. Z rozcvičky jsme stihli jenom kousek, ale ve chvíli, kdy všichni začali řvát Aroooo!, mi fakt běhal mráz po zádech. Nikdy jsem na Spartanovi nebyla, netrénovala jsem na něj, prostě žádnej Spartan nejsem, ani nebudu, ale tady jsem se cítila jakože mezi ty lidi patřím. A během toho závodu, kdy jsme se společně brodili sračkama a pomáhali si, to bylo silnější a silnější.


Naše vlna startovala v jedenáct. Už mi nebylo tak zle a pomalu mě opouštěl pocit, že tam ty Reebok fáborky pozvracím. Po první překážce (hopsaní v pneumatikách) jsem si říkala, že je to boží a říkala jsem si to i u druhé (přeskakování balíku slámy), ale když jsme se blížili ke třetí, bylo zle. Museli jsme přebrodit potok, ten byl ale tak strašně ledovej, že jsem se celá rozklepala a chtělo se mi brečet. Navíc hned za potokem na mě čekali moji kluci a strašně mi fandili, takže to se mnou mlátilo a měla jsem sto chutí se otočit, strhnout si (tu boží!) čelenku a jet dom. Ještě když jsem si představila to šplhání! Myslela jsem na něj vlastně skoro celou dobu, je to vážně moje noční můra už od základky. Běžela jsem ale dál a držely jsme se pohromadě s Blankou (která za tohle všechno vlastně může, ukažme si na ni!!!), měly jsme stejný tempo, na překážkách jsme na sebe čekaly a pomáhaly si. Pomáhaly jsme i ostatním a všichni kolem byli fakt úžasní a milí a usmívali na sebe (pokud teda zrovna neměli bahno v zubech). Běhu tam tedy bylo víc než dost a já jsem z toho měla radost. Klidně bych si v tom krásným Litovelským Pomoraví zaběhala a některý překážky úplně vynechala. Třeba tu obří síť mezi stromama, kterou jste museli přelízt. Měla snad 20 m (jasně Any :D) a to, že uprostřed se nemá lozit, protože to tam šíleně houpe, mi řekli, až jsem slezla. Tady jsem se málem zabila poprvé.
Když jsme se asi popáté museli ponořit do řeky a přebrodit/přeplavat ji, tak mi ta ledová voda dokonce přestala vadit. Přestalo mi pak vadit i to smradlavý bahno. Ve finále mi přestaly asi vadit i ti angláni. Dostala jsem je za (ne)ručkování, (ne)přehopsání přes kůly, zaražený v zemi, další (ne)ručkování, oštěp a šplh. Hnusný věci, který prostě asi nebudu umět ani za deset let. Přenášení kýblu s pískem bylo fajn, ale přenášení pytle, kterej měl asi tak 50 kg (určitě! :D) byl hnus. Nahodit pytel na záda, slízt dolů do řeky, přebrodit ji, odříkat (debilní) kód, kterej jsme se museli naučit někde v půlce trati (DHBDFX3B - tak jako chápete to?! :D) a pak se s tím pytlem zase vyškrábat nahoru. Ten břeh, po kterým jsme šplhali byl celej rozbahněnej, mokrej a měl sklon asi tak 90 stupňů (jo! :D) a tahle překážka mi dala fakt zabrat. Plazení se pod ostnatým drátem se celkem dalo, akorát se tam vytvořila fakt velká fronta a čekali jsme asi pět minut, než jsme se dostali na řadu, ale nic hroznýho. Hrozný bylo totiž úplně něco jinýho. Podplavat desku. Podplavat ji bahno-vodou. Humus a bahno i na řasách!



A velké finále, které bych v žádném případě nezvládla bez našeho velitele Petra. Vodní příkop a za ním ačko. Mokrý, klouzavý a příkrý áčko s mokrým a klouzavým lanem. Vylezla jsem asi do půlky, podjelo mi to a nahoru jsem se vyškrábala jen díky tomu, že mě Petr vytáhl. Hrdina!!! Pak už cíl, medaile, pivo, banán a nejhezčí tričko. A strašná radost. Radost, úleva, fakt je to z náma? A fakt to bylo tak svělý? Fakt jsem to přežila??? Bez újmy na zdraví? Mám trochu odřený kolena, ale to je u mě normální, takže vlastně bez následků. Sedím si tady v tom finisherským tričku, piju cider a furt otravuju L. s různýma postřehama a příběhama z trati. A jsem šťastná. A pyšná. Jo, fakt jsem. Že jsem doběhla a že jsem do toho vůbec šla.


Klobouk dolů všem, kdo to dnes zvládli a velký dík Blance a mýmu týmu! Lepší lidi kolem sebe jsem si asi nemohla přát. Jo a taky mé fanouškovské základně! Kája se prej strašně bál, že už se nikdy nevrátím. To bylo radosti, když mě uviděl! Úsměv ho ale přešel hned, když přišel blíž a uviděl maminku obalenou bahnem. Normálně se mě štítil! :D

Miluje mě i obalenou bahnem, purelove :D
Po očistě, ale bahno na řasách pořád drží! :D 
A zasloužená odměna :-)
Mějte se hezky a až si budete příště myslet, že na tenhle závod nemáte, tak si vzpomeňte na mě! Neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem...

A.

ČAS: 1.48

SHARE:
© RUN HEART. All rights reserved.
Blogger Templates by pipdig