středa 19. srpna 2015

Mister Radost

Ray Ban. Ikonická značka slunečních brýlí, o které určitě většina z vás už slyšela. Když jsem ještě byla malá, copatá Anetka, tak si můj táta přivezl brýle Ray Ban z Ameriky. Byl to jejich nejznámější model - Wayfarer - a já si úplně přesně pamatuju, jakou z nich měl radost a jak si je hlídal a hýčkal. Nosil je na takové té šňůrce na krku (stylař!) a když je neměl na krku nebo na očích, schoval si je do pouzdra. Byly pro mě posvátný a když mi jednou za čas taťka dovolil si je nasadit, připadala jsem si jako královna. O nějakých patnáct let později se táta rozhodl, že přišel čas na nové brýle. A tak jsme se vydali do obchoďáku a se zářícíma očima si prohlíželi novou kolekci Ray Banů v optice. Po půl hodině zkoušení si táta jedny vybral a staral se o ně úplně stejně jako o ty první. Akorát je naštěstí už nenosil na šňůrce! :D Oboje má dodnes, ty staré na památku, schované v šuplíku. Ty nové nosí a nemají jediný škrábanec a nikdy je nenechá jen tak povalovat. V tomhle jsem se teda nepotatila...
Já jsem o pilotkách Ray Ban snila už někdy od puberty, ale bylo pro mě nepředstavitelné dát takovou částku za brýle. Ještě k tomu, když jsem lajdák, který minimálně jednou týdně něco ztratí/zapomene/zašantročí. Mlela jsem o nich ale pořád a kdykoliv se mě někdo zeptal, co bych si přála k narozkám/Vánocům/výročí, odpovídala jsem - Ray Bany. Kdykoliv se mě někdo zeptal = Lukáš se mě zeptal. Nikdo jiný se mě totiž na tohle neptá :D Každopádně vždycky jsem dostala stejnou odpověď: "Lásko, ale Ty je ztratíš nebo zničíš nebo Ti je někdo ukradne. Uznej sama, že je pro Tebe takových drahých brýlí škoda." A já jsem uznala. I když mi to bylo líto a pořád jsem si je chodila prohlížet, uznala jsem, že si je nezasloužím. Prý až dospěju...

Moje krásky TADY
SHARE:

pondělí 17. srpna 2015

Vyzvídám u Zuzky Rusínové

Nevím, jak vy, ale já jsem docela zvědavá a když se potkám s někým úspěšným/šikovným/inspirativním, tak bych se ho nejradši zeptala na milion otázek a všechny si je pěkně poctivě zapsala do deníčku. A když je ten člověk ještě navíc úspěšný běžec? Tak to mě zajímá úplně všechno do nejmenšího detailu! Tahám z něj tajné triky/tipy a plánuju, jak se budu ve všem opičit, abych stála příští rok taky na bedně. Tak uvidíme :D
Abyste z toho taky něco měli, rozhodla jsem se založit na blogu novou rubriku, ve které se budu vyptávat různých lidí na všechno, co se točí okolo běhu. Inspirace není nikdy dost! Dnes mám pro vás rozhovor se Zuzkou Rusínovou, o které je slyšet čím dál víc a není se čemu divit. Vyhrává, kde může a její časy jsou pro mě tak trošku sci-fi. Zuzka prostě jede bomby. Tak jdeme na to.
SHARE:

sobota 15. srpna 2015

Dva týdny s BodyShred

Před pár měsíci jsem si řekla, že je načase, abych se začala pořádně věnovat běhu. Na příští rok mám velké plány, takže se do toho musím obout jako nikdy předtím. Mimochodem, na dnešek jsem taky měla plány, ale Aneta míní a Karlos s Davčou mění. V šest ráno jsem měla vyrážet do Harrachova na závod Redbull 400, včera jsem celý den připravovala domácnost na mou nepřítomnost (rozuměj úklid, praní atd.), balila jsem se a hlavně jsem se neskutečně těšila. Jenže ráno se oba kluci probudili se střevní chřipkou a bylo po výletě. Tak snad někdy příště...Ale zpátky k věci. Přestala jsem tedy cvičit a věnovala veškerý volný čas běhu, jenže mi posilování začalo chybět. Pořád jsem přemýšlela, do čeho se pustit, aby mě to bavilo. Přiznám se, že do domácího cvičení se mi nechtělo ani trošku. Připadalo mi to jako krok zpátky a nevěřila jsem tomu, že mě ještě někdy bude bavit skákání před telkou. Jak jsem se mýlila! Po přečtení TOHOTO článku u Kristinky jsem zkoukla pár videí z programu BodyShred a bylo rozhodnuto. Zkusím to a uvidím. A nelituju toho. Hned první workout mě nadchl a úplně položil - prostě ideální stav.

SHARE:

středa 12. srpna 2015

Proč vyběhnu, i když se mi nechce?

Zná to každý...někdy se prostě nechce. Nechce se vám uklízet, vařit nebo žehlit. Nechce se vám jít cvičit nebo běhat. Někdy je venku šílený vedro, v zimě zase mrzne a někdy se vám prostě nechce, aniž byste k tomu měli důvod/výmluvu. Večer uspíte děti a místo nazutí tenisek byste si nejradši sedli k filmu s pořádně velkou čokoládou. Věřím tomu, že i Petra Kvitová nebo Jillian Michaels mají dny, kdy se do tréninku musí nutit, protože každej obyčejnej smrtelník má prostě občas lemra den. Když se nechce mně, vzpomenu si na pár věcí, které díky tréninku zažiju nebo které po něm budou následovat a jdu na to. Bez výmluv. Protože jedinej, komu se zpovídáte, jste vy sami. A vy se budete cítit blbě, když se na trénink vykašlete nebo ho ošidíte!

SHARE:

neděle 9. srpna 2015

Běhej lesy v Bílé!

Dovolím si navrhnout přejmenování tohoto závodu na Běhej obří kopce a sešupy v Bílé! Ale pěkně popořádku...

Bětka s Marou běželi dvacet a měli parádní výsledky! B. byla desátá, gratuluju!
V noci na sobotu se mi spí skvěle, probudím se vyspaná do růžova asi kolem desáté, dám si v klidu bohatou snídani a s hrnkem výborné kávy si promýšlím strategii závodu. Prostě parádní ráno, které je předzvěstí parádního závodu. Haha a teď vážně. V noci vůbec nespím, převaluju se/smrkám/kašlu/je mi zle/jsem nervózní a když spím, tak se mi zdá o tom, jak kolabuju uprostřed Beskyd. Kolem šesté přiběhne Kachlíček a probudí mě svou známou hláškou: "Bokvé áno maminko, uděláš mi mlíčko?" a já vystřelím do kuchyně plnit jeho přání, aby náhodou nevzbudil Davču = já si mohla ještě chvilku lehnout. Davču to samozřejmě vzbudí a je dokonale připravenej nastartovat svůj akční den naplno. Takže se přesouváme do obýváku a jedeme si to svoje jako každý den. Snídaně/nucení Káju do snídaně/uklízení Davčové snídaně po celém domě/jedna káva pro mě/neustálé pšt kluci, tatínek spí/řešení asi deseti sporů o hračku/druhá káva pro mě a tak nějak si prožijeme dopoledne. Já se mezitím balím, uvařím oběd, trochu uklidím a během toho všeho jsem nervózní a je mi trochu blbě. Co když to nezvládnu. V poledne klukům naservíruju oběd a jedu. Moji tři fanoušci bohužel zůstávají doma, nechci je nikam tahat v tom vedru a navíc netuším, kdy dojedu domů. Takže je nahrazuje můj taťka, kterej mě celou dobu rozveseluje a nosí mi vodu a má nejlepší hlášky. Jako třeba když jsme seděli u stolu s dalšími šesti běžci a začali se bavit o tom, kolik vlastně stálo startovné a táta do toho všeho zahlásil: "Počkejte, to si děláte srandu? Vy za to jako ještě platíte?!" :D
Před závodem se potkávám s Bětka a s Marou, řešíme veledůležité závodnické problémy (B: Já chci taky na bednu! A: Tak to abys zabrala. B: Aha, vidíš, to mě nenapadlo! :D) a najednou je čas se přesunout na start. Řadíme se na a vytváříme čtveřice, které proběhnou oblouk k lanovce, aby je vyvezla nahoru. Teda...oni tvoří. Všichni už jsou totiž rozdělení a znají se, zatímco já stojím na boku a čekám na to, až se budu moct k někomu vetřít. Taťka říkal, že to byl dost smutnej pohled. Připadala jsem si, jako bych se vrátila na gympl do hodiny tělocviku. Tam mě taky nikdo nechtěl, protože jsem byla levá úplně na všechno. Nakonec se teda nacpu do jedné trojice a už si to šupajdíme nahoru. Krásnej výhled, nervozita mě trochu opouští a ke konci už se začínám těšit, až vyběhnu.
Seskakuju z lanovky a vybíhám (čas se nám začal počítat až po proběhnutí po koberci nahoře a kdo chtěl, mohl se ještě předtím v klidu protáhnout těsně před startem). Na prvních pár metrech mě předběhne spoustu chlapů, kteří mají úplně neuvěřitelný tempo. Já se držím a běžím v klidu, mám strašnej strach z přepálenýho začátku. Bylo o něm už řečeno tolik, že jsem prvních pár kilometrů nemyslela na nic jinýho. Tak běžím, běží se mi dobře, je to fajn, miluju běh a závody. Najednou přede mnou KRPÁL. Obrovitánskej kopec, kterej měl úhel 90 stupňů. A pod ním já. Dobře, přeháním, ale věřte mi, že v tu chvíli se mi vážně takhle jevil! :D No nic, hlavně nezastavuj Any. Běžím, pomaleji a pomaleji se snažím do toho kopce běžet, chce se mi zvracet. Všichni jdou, nikdo ho neběží. Jsem v půlce a pořád dokola si opakuju, že prostě nesmím zastavit. Ne a ne. Najednou zastavuju. Pořád se mi chce zvracet. Snažím se ho vyjít dlouhými kroky, co nejrychleji to jde. Předbíhá mě pár chlapů. Já se snažím v té chůzi taky aspoň někoho předběhnout. Nahoře se znovu rozbíhám. Mám za sebou asi tři kilometry a funím jak po maratonu. Pomoc. Co tady dělám? Smrkám, funím, běžím, občas předbíhám. Další kopec, ne tak hroznej, ale je to pořád kopec. Předbíhá mě krásná blondýna a povzbuzuje mě. Mám halucinace? Ne, zná mě z blogu! Jee to je krásný! Zdravím Tě aspoň takhle! Včera jsem se na nic nezmohla :D Na druhé občerstvovačce piju vodu a druhým kelímkem si polívám hlavu. Nádherná krása!
Máme za sebou to nejhorší stoupání a teď už budou "jen" sešupy a rovinky. Jupí. První sešup je samej šutr, kořen, klouže to, většina lidí jde, přidržuje se stromů. Já potlačuju pud sebezáchovy a běžím. Běží se mi skvěle, miluju běhat z kopce dolů, na to bych byla fakt dobrá. Škoda, že neexistujou závody, na kterých se běhá jen z kopce :D
Vidím občerstvovačku na sedmém kilometru, voda do pusy, voda na hlavu, vodu všude prosím! Zbývají mi tři kilometry a já to napálím. Teď už mě žádnej kopec nečeká a prostě se ve mně probudí nějakej závodní duch (netušila jsem, že ho mám!) a já běžím. Na posledních pár kilometrech běžím kolem 4.00 - 4.20 min/km a běží se mi skvěle. Vůbec to nechápu, ale je to tak. Dokonce si to užívám, protahuju krok a vidím ceduli 500 m do cíle. U cedule stojí dva kluci a nastavují mi ruku, plácám si s nima jak vítězka ironmana a oni mi přitom jen ukazují směr, kudy běžet. Jsem debil no :D Přibíhám k cíli a když už si myslím, že je ode mě pár metrů (a já to zvládla pod hodinu), pořadatel křičí a ukazuje mi, že musím oběhnout ještě ovál kolem zázemí. Pomoc! To nedám. Umřu 200 m před cílem. Nebo se pozvracím. Nebo mě předběhne sto lidí. Hecnu se a doběhnu to, ale ten závěr už si fakt neužívám. Hlava si myslela, že už to má za sebou, tak prostě vypla nohy a Aneto, poraď si. Poradila a doběhla. A byla jsem šťastná. Je to vážně úplně jiný pocit štěstí než znám. Je to tak trochu hrdost/pýcha/vděčnost/radost...prostě koktejl, kterej zažije člověk asi jen na závodech. A je jedno, jestli je první, dvacátej nebo poslední. A je jedno, jestli je to závod na 5/10/42 km. Protože vy jste to zvládli, jenom a jenom vy. A proto je tenhle pocit jenom a jenom váš a je asi zbytečný vám ho tady popisovat, protože ho každej z vás zažil tak nějak po svým. Každopádně to bylo něco úžasnýho a jsem ráda, že jsem nakonec potlačila ten strach/stud/nervozitu a přihlásila jsem se na můj první závod. Určitě nebyl poslední, to vím jistě!
A protože mi ty kopce tak krásně "šly" (doslova a do písmene), tak si příští týden zaběhnu (haha, zaběhnu, budu ráda, když se vyplazím nahoru nebo se alespoň neskutálím!) závod RED BULL 400. Je to šílený, spoustu lidí na to trénuje celej rok v tvrdých podmínkách a asi jsem se trochu dost přecenila, ale budu se snažit to přežít. Slibuju!

Mějte se krásně a ještě jednou vám všem děkuju za podporu a držení palců!

A.

PS: Jak jsem řekla, čas není důležitý. A pořadí taky ne. Ale pochlubit se vám musím :D Můj první (trailový) závod na 10 km jsem zaběhla v čase 1.00.34 a umístila jsem se na 13. místě ze 122 žen. Juch!

PS2: Lukáš je nejlepší a já mu moc děkuju za to, že mi tohle umožňuje.
SHARE:

čtvrtek 6. srpna 2015

Červencová osmička

Co mi udělalo radost v červenci a co nového jsem objevila? Na prvním místě je určitě naše rodinná dovolená, o které si můžete přečíst v předešlém článku, a na ty ostatní radosti se mrkneme dnes!

1. Seriál Arrow

Znáte? Je to seriál o novodobém hrdinovi, natočený podle komiksu a je to naše nová závislost. Téměř každý večer si pustíme aspoň jeden díl a ani u jednoho jsme se zatím nenudili. Na filmy máme s L. celkem odlišný vkus, ale tohle nás chytlo oba. A pořádně!

SHARE:
© RUN HEART. All rights reserved.
Blogger Templates by pipdig