sobota 6. září 2014

Moje cesta k půlmaratonu...

...skončila na startu. Ale pěkně popořadě.



Vždycky mě fascinoval maraton. Přišlo mi neuvěřitelné, že tuhle vzdálenost někdo dokáže uběhnout a ještě k tomu s úsměvem. Fascinuje mě to vlastně dodnes a upřímně nevím, jestli se vůbec někdy odvážím to zkusit. Právě pro lidi jako jsem já je tady půlmaraton. Podobná atmosféra, masa lidí, které spojuje láska k běhu a hlavně poloviční vzdálenost. Když jsem se letos v únoru vrátila po skoro roční pauze k běhání, věděla jsem, že to chci zkusit. A byla jsem tak troufalá, že jsem se přihlásila na Olomoucký půlmaraton, který se běžel o čtyři měsíce později (21.6.2014). Začala jsem běhat podle tréninkového plánu Miloše Škorpila (mimochodem tohle je pro mě Pan běžec a jeho stránky www.bezeckaskola.cz, kde najdete i zmíněný tréninkový plán, moc doporučuji). Můj hlavní problém byl, že jsem neuměla běhat pomalu (a dodnes neumím). Ne že bych byla tak výborná běžkyně, ale prostě tempo kolem 7 min/km pro mě byla nuda. Připadalo mi, že jdu. Občas mi připadalo, že skoro stojím. Ale uměním je právě běhat s rozvahou a nepřepálit začátek. Hlavně na závodech. Právě to, jaký jsem běžec, vypovídá i o tom, jaký jsem člověk. Zbrklé trdlo, všechno hned a šupšup, občas na úkor kvality. Takže jsem se osm týdnů učila běhat pomalu, postupně navyšovala kilometry a začínala být strašně nervózní.  Jsem nervák a tyhle výzvy těžce nesu. Ve škole jsem před každou zkouškou byla zralá na odvoz do nemocnice. Zvracení a brečení a tak. Každopádně jsem trénink nepodcenila a najednou tady byl DEN D. Vstávala jsem jako na popravu, žaludek na vodě, ale to je asi normální. Nevěděla jsem do čeho jdu a měla jsem z té vzdálenosti opravdu respekt. Moji tři kluci mě nechali vyspat a manžel mi dokonce uvařil "vítězný oběd", i když jsem měla pocit, že do sebe nedostanu ani sousto (ně že by to nebylo dobré, byla to delikatesa!). Ale žaludek prostě nespolupracoval. I tak jsem se najedla (s prázdným žaludkem by to byl asi nic moc výkon) a celé odpoledne byla jako na trní. Uklízela jsem a prala a nervovala. Vždycky když jsem nervózní a mám z něčeho strach, tak šůruju. Večer před plánovaným porodem to u nás bylo skoro sterilní. Kolem šesté hodiny jsme odjížděli do Olomouce. Hlídání jsme měli zajištěné, aby tam mohl být můj roztleskávač a největší fanoušek se mnou :-) 
Město bylo samozřejmě ucpané, takže jsme parkovali asi 15 minut od centra. Čím víc jsme se blížili k náměstí, tím jsem byla nervóznější a vyplašenější. Pořád jsem přemýšlela, že to otočím a zdrhnu zpátky do auta. Mám tu půl hodinu před startem tak trochu v mlze (asi jako šestinedělí, matky pochopí). Držela jsem se manžela jako klíště a dívala se do země. Musel na mě být strašný pohled. Opravdu jako na popravu. Ale překonala jsem to, nikam nezdrhla a ani se neschovala.
18.45 poslední návštěva TOIky a přesunujeme se ke startovnímu koridoru, začíná na mě dýchat ta správná běžecká a usměvavá atmosféra, začínám se těšit. Říkám si, že to určitě zvládnu a že na sebe budu pyšná. Že to bude krásné a že potkám na trati známé tváře. A budeme se na sebe usmívat a nebo si budeme dodávat sílu. Těšila jsem se, až na mě někde vykoukne muž a zamává mi. A taky na to jak na mě bude čekat v cíli. A jak pojedeme plní zážitků domů a jak to další den povyprávím Kájovi...
A tady přichází zvrat, o kterém se mi ani nesnilo. Zvoní telefon, volají nám z domu, mladšího syna odváží sanitka. Beze slova a jakéhokoliv rozmýšlení se rozbíháme k autu. Věřím tomu, že jsme si oba zaběhli osobák. Bylo to něco šíleného, nevěděli jsme co se děje a co se vlastně stalo. Cesta k autu a následně cesta autem, než jsme se dovolali do nemocnice, byla jedna z nejdelších v mém životě. Jen jsem seděla a brečela. A modlila se. Byla to nakonec úplná banalita, vůbec nic se nestalo a všechno dobře dopadlo. To pro mě bylo v tu chvíli nejdůležitější. Půlmaraton přestal existovat. Měla jsem tmu před očima a chtěla být okamžitě doma s rodinou.
Tohle je prostě život, nic si nemůžeme naplánovat, protože nakonec může být všechno jinak (a ono to většinou opravdu je úplně jinak než jsme si představovali), ale v tomhle případě se happy end konal! Ten nejlepší :-)


Dvoudenní Davídek :-)

A třeba příští rok a nebo ten přespříští...a třeba taky ne :-)

Mějte krásný víkend a moc Vám děkuji za komentáře a ohlasy, strašně moc si toho vážím a mám z toho veeelkou radost :-)




Aneta
SHARE:

4 komentáře

  1. Ahoj Anet,
    zhltla jsem vsechny tri tvoje clanky a doufam, ze jich bude vic a vic :) Tak trochu jsem totiz ted v podobne pozici, pul roku po porodu, k cviceni se spise snazim jen dokopat, k behani jsem se jakz takz vratila. Za sebou petku na Runtouru v Brne, v case se kterym se sice neda chlubit, ale dala jsem to! Nicmene jsem clovek, ktery chce porad dal a vic, jenze jak jsi sama psala, s miminem je to slozitejsi. Clovek ma sice nadseni, ale tisic vymluv, proc to nejde :) Takze mam tvuj blog v oblibenych a jdu na to taky :) Petra
    PS. Půlmaraton klapne jindy a třeba se na něm potkáme. Taky je to můj "sen", zatím ale teda hodně daleko v mlze :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Peti, moc děkuju za kometář :-) Tyjo super, klobouk dolů! Tak brzo po porodu, to já jsem žabař :D u nás je Runtour teď v září, ale registrace vyprodaný a navíc ani nevím, jestli si troufám, jsem fakt nerváček. Abych se tam nesesypala v půlce! :-) třeba se potkáme už příští rok! A ten další na maratonu :-) tak ať Ti to běhá a ať je mimino hodný a zdravý :-)

      Vymazat
  2. Pekne napisane :) mna behanie moc neoslovilo, asi som sa nenaucila tu spravnu techniku pretoze vzdy po behani mam pocit, akoby mi islo z hrude nieco vypalit :) ale kazdopadne drzim palce nech to o rok vyjde :)

    Pozyvam na koncoletnu SKIN IN BLOSSOM giveaway, tu: http://biancaprincipessa.blogspot.sk/2014/08/koncoletna-skin-in-blossom-giveaway.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, jednou to určitě vyjde! :-) zkus běžet pomaleji a třeba kratší trasu, prostě aby Tě to bavilo. Nebo zkus ze začátku prokládat běh s chůzí, uvidíš pokroky a za pár týdnů už jen poběžíš, uvidíš :-) měj se hezky! :-) a děkuju za pozvání :-)

      Vymazat

Děkuji za vaše komentáře! :-)

© RUN HEART. All rights reserved.
Blogger Templates by pipdig