Pages

sobota 20. srpna 2016

Spartan v Litovli - bahno, voda a angláni

Ve zkratce? Voda, voda, bahno, angličáci, bahno, bahno, voda, angličáci a bahno. A běh. Fakt hodně běhu. Z uvedených pěti kilometrů jsme jich nakonec běželi deset, ale mně to vůbec nevadilo, protože běhání bylo to jediný, na co jsem spolíhala. Neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem, přelízat obří áčka, ani chodit po kladině. Ale stejně jsem to zkusila a byl to asi můj nejlepší sportovní zážitek. A nevadí, že jsem za celej život byla na dvou závodech, víte jak to myslím.


Spartan mě lákal už loni a letos jsem si málem i koupila registraci, ale nakonec se náš tým rozpadl a tak jsem si řekla, že je to asi znamení. A že je to pro mě vlastně dobře. Protože neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem atd. Ale ve čtvrtek (dva dny před závodem) mi psala kamarádka, že jim vypadl člen týmu Flex Fitness a jestli si to nechci zaběhnout s nimi. O Flexu jsem vám psala už TADY, bylo to vlastně první "fitko", který jsem navštívila a vznikla tam moje láska k TRX a celkově k funkčnímu tréninku. I přesto ale byla moje první myšlenka - ne nechci. Nejsem závodní typ, bude mi z toho zas jen zle, budu poslední a hlavně - neumím šplhat...zbytek už znáte. Nakonec jsem si ale řekla, že bych konečně mohla přestat být posera a začít dělat víc činností, který mě sice lákají, ale bojím se jich. Když se nebudu pouštět do nových věcí, tak se ani žádný nový nenaučím a budu toho litovat. A tak jsem napsala, že do toho jdu a v tu chvíli mi začalo být zle a zdály se mi noční můry o tom, jak si tam zlámu nohy a nebo se utopím. Naštěstí to trvalo jen dvě noci, takže se to dalo přežít a v sobotu ráno už jsem odevzdaně seděla u stolu a tlačila do sebe vločky s jogurtem, i když mi pořád bylo zle. Z domu jsem vyjížděla o půl desáté a Lukáš mi těsně před odjezdem začal předčítat ty strašidelné možnosti úrazu/úmrtí, který jsou v reverzu. Podepsala jsem, že jestli umřu nebo si zlomím obě ruce, tak po nich nebudu nic vymáhat a jelo se.
V deset hodin jsme měli sraz s týmem, ve kterém jsem znala asi tak tři lidi, z čehož jsem taky byla strašně nervózní, ale nebylo proč. Všichni na mě byli moc milí a vesele mi (Spartanem nepolíbené) vyprávěli, jak se budeme brodit bahnem. I s hlavou? I s hlavou! Vyzvedla jsem si číslo, čelenku a asi dvacet náramků a šlo se do startovního koridoru. Z rozcvičky jsme stihli jenom kousek, ale ve chvíli, kdy všichni začali řvát Aroooo!, mi fakt běhal mráz po zádech. Nikdy jsem na Spartanovi nebyla, netrénovala jsem na něj, prostě žádnej Spartan nejsem, ani nebudu, ale tady jsem se cítila jakože mezi ty lidi patřím. A během toho závodu, kdy jsme se společně brodili sračkama a pomáhali si, to bylo silnější a silnější.


Naše vlna startovala v jedenáct. Už mi nebylo tak zle a pomalu mě opouštěl pocit, že tam ty Reebok fáborky pozvracím. Po první překážce (hopsaní v pneumatikách) jsem si říkala, že je to boží a říkala jsem si to i u druhé (přeskakování balíku slámy), ale když jsme se blížili ke třetí, bylo zle. Museli jsme přebrodit potok, ten byl ale tak strašně ledovej, že jsem se celá rozklepala a chtělo se mi brečet. Navíc hned za potokem na mě čekali moji kluci a strašně mi fandili, takže to se mnou mlátilo a měla jsem sto chutí se otočit, strhnout si (tu boží!) čelenku a jet dom. Ještě když jsem si představila to šplhání! Myslela jsem na něj vlastně skoro celou dobu, je to vážně moje noční můra už od základky. Běžela jsem ale dál a držely jsme se pohromadě s Blankou (která za tohle všechno vlastně může, ukažme si na ni!!!), měly jsme stejný tempo, na překážkách jsme na sebe čekaly a pomáhaly si. Pomáhaly jsme i ostatním a všichni kolem byli fakt úžasní a milí a usmívali na sebe (pokud teda zrovna neměli bahno v zubech). Běhu tam tedy bylo víc než dost a já jsem z toho měla radost. Klidně bych si v tom krásným Litovelským Pomoraví zaběhala a některý překážky úplně vynechala. Třeba tu obří síť mezi stromama, kterou jste museli přelízt. Měla snad 20 m (jasně Any :D) a to, že uprostřed se nemá lozit, protože to tam šíleně houpe, mi řekli, až jsem slezla. Tady jsem se málem zabila poprvé.
Když jsme se asi popáté museli ponořit do řeky a přebrodit/přeplavat ji, tak mi ta ledová voda dokonce přestala vadit. Přestalo mi pak vadit i to smradlavý bahno. Ve finále mi přestaly asi vadit i ti angláni. Dostala jsem je za (ne)ručkování, (ne)přehopsání přes kůly, zaražený v zemi, další (ne)ručkování, oštěp a šplh. Hnusný věci, který prostě asi nebudu umět ani za deset let. Přenášení kýblu s pískem bylo fajn, ale přenášení pytle, kterej měl asi tak 50 kg (určitě! :D) byl hnus. Nahodit pytel na záda, slízt dolů do řeky, přebrodit ji, odříkat (debilní) kód, kterej jsme se museli naučit někde v půlce trati (DHBDFX3B - tak jako chápete to?! :D) a pak se s tím pytlem zase vyškrábat nahoru. Ten břeh, po kterým jsme šplhali byl celej rozbahněnej, mokrej a měl sklon asi tak 90 stupňů (jo! :D) a tahle překážka mi dala fakt zabrat. Plazení se pod ostnatým drátem se celkem dalo, akorát se tam vytvořila fakt velká fronta a čekali jsme asi pět minut, než jsme se dostali na řadu, ale nic hroznýho. Hrozný bylo totiž úplně něco jinýho. Podplavat desku. Podplavat ji bahno-vodou. Humus a bahno i na řasách!



A velké finále, které bych v žádném případě nezvládla bez našeho velitele Petra. Vodní příkop a za ním ačko. Mokrý, klouzavý a příkrý áčko s mokrým a klouzavým lanem. Vylezla jsem asi do půlky, podjelo mi to a nahoru jsem se vyškrábala jen díky tomu, že mě Petr vytáhl. Hrdina!!! Pak už cíl, medaile, pivo, banán a nejhezčí tričko. A strašná radost. Radost, úleva, fakt je to z náma? A fakt to bylo tak svělý? Fakt jsem to přežila??? Bez újmy na zdraví? Mám trochu odřený kolena, ale to je u mě normální, takže vlastně bez následků. Sedím si tady v tom finisherským tričku, piju cider a furt otravuju L. s různýma postřehama a příběhama z trati. A jsem šťastná. A pyšná. Jo, fakt jsem. Že jsem doběhla a že jsem do toho vůbec šla.


Klobouk dolů všem, kdo to dnes zvládli a velký dík Blance a mýmu týmu! Lepší lidi kolem sebe jsem si asi nemohla přát. Jo a taky mé fanouškovské základně! Kája se prej strašně bál, že už se nikdy nevrátím. To bylo radosti, když mě uviděl! Úsměv ho ale přešel hned, když přišel blíž a uviděl maminku obalenou bahnem. Normálně se mě štítil! :D

Miluje mě i obalenou bahnem, purelove :D
Po očistě, ale bahno na řasách pořád drží! :D 
A zasloužená odměna :-)
Mějte se hezky a až si budete příště myslet, že na tenhle závod nemáte, tak si vzpomeňte na mě! Neumím šplhat, ručkovat, házet oštěpem...

A.

ČAS: 1.48

čtvrtek 18. srpna 2016

Óda na kafe a kam v Olomouci na to nejlepší?

Kafe. Provází mě životem už víc než deset let. Babička si dělávala klasickýho turka a soc (správně se tomu říká lógr?) vždycky vysypala do ustřižené krabice od mlíka a pak s ním hnojila kvitka nebo ho dávala na kompost. Pamatuju si tu průhlednou skleničku s ouškem. Má ji dodnes a já si u ní vždycky toho turka dám. Mamka zase pila rozpustku. Nescafé a jejich červenej hrníček. Ty hrníčky jste dostali za určitej počet EAN kódů, jestli se nepletu. Měli jsme jich doma plno, protože se u nás pila káva fakt ve velkým. Pořád nějaký návštěvy a rychlovarná konvice nestíhala. Naše rodina je prostě kávová a tak bylo jasný, že tahle závislost nemine ani mě. První kafe jsem si s mamkou dala asi ve 14 a od té doby jsem ho měla vždycky ráno nachystaný. Před odchodem do školy jsem ho lupla a pak jsem si skoro každou přestávku šla důležitě do automatu pro kelímek té břečky. Ale chutnala mi. Rozpustku, turka a nebo tu obarvenou vodu z automatu jsem vlastně měla ráda dokud jsem nepoznala Lukáše. On mi totiž ukázal, jak chutná fakt dobrá káva. Jako svatební dar jsme dostali kávovar DeLonghi a několik pytlů naší milované Rioby. Od té doby mám strašně rozmlsanej čumák a často se stává, že mi nechutná ani kafe v kavárně a vždycky se těším domů na tu svou. Mimochodem víte, jaká je první věc, kterou dělám po příjezdu domů z dovolené? Ano, zapínám kávovar! A ráno ho zapínám ještě se zalepenýma očima. Miluju ten zvuk a tu vůni. Prostě miluju kafe.
Fajn alternativa je pro nás Nespresso. Tenhle kávovar používáme v karavanu a na chalupě, a i když z kapslí prý dobré kafe neuděláte, nám chutná :-)


Piju ho, protože mi chutná. Piju ho před cvičením (malý a silný) místo spalovačů a nakopávačů. Piju ho s kamarádkama, s Lukánem, s rodinou. Je to vlastně takovej spojovací nápoj, souhlasíte?
Jak už jsem psala, moje nejoblíbenější značka je Rioba (zlatej pytel, koupíte třeba v Makru) a nebo Lavazza Crema. Výborná je i značka Hausbrandt, ale tu jsem zatím našla jen na internetu, takže ji máme jen občas. Vyzkoušela jsem těch voňavých pytlů hodně, ale tyhle tři mám nejradši. Občas je chuť i na nějaký ochucený kafe, to kupuju většinou v obchodě Oxalis, ale L. je nemá moc rád a vždycky nadává, když ji tam nasypu, takže když odjede pryč, koupím malej pytlík a ten spotřebuju, než se stihne vrátit. Doporučuju belgickou pralinku nebo kokosák.
Kávu si nesladím, dávám si do ní jen trochu mlíka, ale poslední dobou (hlavně díky dovolené v Itálii, kde je prostě to mlíko spíš divný než obvyklý jako u nás) mám čím dál častěji chuť na malý, silný kafe bez mlíka. Lupnu ho a jdu.
Jsou dny, kdy je moje spotřeba kávy nezdravá (v období, kdy se mi kluci budili na střídačku celý noci, jsem byla schopná vypít třeba 15 káv denně), ale nevzdám se jí. Moje tělo už si beztak vytvořilo nějaký protilátky na kofein, protože si můžu dát hrnek klidně v devět večer a do půl hodiny jsem tuhá :D
Do kaváren nechodím skoro vůbec, protože s dětma to prostě nejde. Jsou hodní a fakt nejsou ten typ dětí, který běhají z jedné strany na druhou a piští u toho, ale prostě je to tam nebaví a ani já si to potom neužiju. I proto jsou pro mě tyhle chvilky vzácný a pokaždé, když se dostanu někam ven na dobrý kafe, jsem jako v ráji. A když už tu příležitost mám, jdu vždycky do Kafe jak lusk v Olomouci. Tahle kavárna je krásná, čistá, mají tady výborný kafe, úžasný dortíky a nejmilejší obsluhu. Kafe jak lusk si otevřela mladá a krásná Maruška, protože prostě miluje kávu. Znám ten příběh jen z doslechu a netuším, kolik je na něm pravdy, ale líbí se mi. Je málo lidí, kteří mají koule na to, jít si za svým snem a otevřít si ve 22 letech kavárnu v centru Olomouce, kde je velká konkurence, je na poklonu! Ještě k tomu, když to tak skvěle funguje a lidi to tam milujou. A Maruška prý ty DOKONALÉ dortíky peče úplně sama! Krásná baristka, která umí píct a pořád se usmívá? Sen! :D

EDIT! Kavárnu má Maruška se svým přítelem, kterej byl mimochodem taky moc milej a dokonce mi řekl, že vůbec není divný, kolik toho sním, když pořád lítám kolem kluků...gentleman!!! :-) Doufám, že si v duchu neříkal, co je to za nenažranou blondýnu :D


Zrovna dnes ráno jsem se tam stavovala po cestě na návštěvu do Brna, protože jsem chtěla přivézt to nejlepší, co Olomouc nabízí. Měla jsem s sebou vyjímečně i kluky, tak jsme si tam rovnou sedli na "malou" svačinku a byla to paráda. Kafe jak lusk je přímo na Náměstí hrdinů, takže baby friendly! Víte proč? Kluci si sedli do okna a koukali celou dobu na tramvaje. Kdo potřebuje dětskej koutek, když má tohle? Dali jsme si borůvkovej čískej dort, mrkváč, toustík s avokádem, domácí granolu, kafe a kakao. Třičtvrtě tohohle obřího menu jsem samozřejmě jedla úplně sama, ale tak proč bych se neobětovala, že? Vzali jsme čtyři dortíky s sebou, já ještě jedno kafe do kelímku (už jsem říkala, že jsem závislák?) a měli jsme prostě parádní ráno. Určitě tam zajděte, pokud budete poblíž, stojí to za to! :-)





Co vy a kafe? Mám tu někoho, kdo ho nemá rád? A jaká je vaše nejoblíbenější kavárna?

Mějte se hezky a kofeinu zdar!

A.

úterý 16. srpna 2016

Co mi blog dal a vzal?

Za dva týdny to bude dva roky, co píšu tenhle blog. Ten nápad jsem měla v hlavě dlouho, ale pořád jsem přemýšlela, jak to celé pojmout a taky jsem se strašně bála, že nikoho nebudou ty moje "moudra" zajímat. Ale představa, že můžu skloubit dohromady většinu věcí, které mám ráda (od běhání až po psaní) se mi líbila natolik, že jsem to prostě riskla. A udělala jsem dobře. Za ty dva roky se toho změnilo strašně moc. A hlavně jsem se změnila já. Pořád běhám, cvičím, čtu a píšu. Během těch dvou let trochu víc vařím a peču a přiznám se, že mě trochu častěji napadá, jestli tohle celý má ještě cenu. Psala jsem o tom už dnes na mé facebookové stránce, ale když jsem se nad tím pořádně zamyslela, došlo mi, že si to zaslouží samostatný článek. Kdy je vlastně správná doba přestat blogovat? Až mě to přestane bavit? Až nebudu mít o čem psát? Až se do toho budu muset nutit? Nevím. A protože jsem strašnej pobuch, tak vůbec nepřemýšlím do budoucna a netuším, co bude s blogem dál. Co bude se mnou. Jakou budu mít práci? Čím se budu živit? Co vlastně chci dělat? Občas mám chuť opustit celej ten svět sociálních sítí a všechny ty internety. Nebýt vidět, nemuset přemýšlet, co můžu/nemůžu napsat a nemuset si představovat, že to tady čtou lidi, kteří mě nenávídí celým svým srdcem. Jenže pak se ohlídnu a vidím, kolik mi to dalo práce, kolik mě to stálo času a jak moc mě to baví. Někdy míň, někdy víc, ale pořád je tady kus mě a ten tady ještě chvilku zůstane. A co mi tedy celé moje blogování dalo a vzalo?

Přišla jsem na to, že úspěch se neodpouští. Já vím, nejsem ve Forbes ani na olympiádě, ale rozumíme si :-) Kvůli (ve finále ale DÍKY) blogu jsem ztratila jednu ze svých nejbližších osob. Teda já jsem si (velmi naivně) myslela, že je to jedna z mých nejbližších osob. Jenže když začalo být to moje psaní, nad kterým se mimochodem ze začátku lidi kolem spíš pousmáli a mysleli si svoje, trochu úspěšné a čtené, bylo zle. Přišly nějaké spolupráce, lidi mi blog chválili, ptali se mě na běhání, prosili mě o radu a bylo jich čím dál víc. A tahle moje "blízká osoba" obrátila. Neustálé narážky na svém facebooku, posměšky a pomluvy. Ze všech stran se ke mně dostávaly drby o tom, co kde říká a jak na mě kydá hnůj. Mně samozřejmě nic neřekla a já jsem se v tom nechtěla pitvat. Už mi není 15 a neřeším svoje problémy prostřednictvím války na facebooku. Nechci si těmahle lidma špinit karmu ani život, ale nebudu machrovat, bolelo mě to. Moc. Když už to došlo do velkého finále a přišla poslední kapka, udělalo mi se mi tak zle, že jsem půl dne zvracela a brečela. Když někoho znáte skoro celej život (nebo si aspoň myslíte, že ho znáte), tak vás to prostě zasáhne. Ať chcete nebo ne. Naštěstí mám ale kolem sebe lidi, kteří mě podrželi a za pár dní už to bylo dobrý. A teď jsem vlastně ráda, že to tak dopadlo a hlavně! je tohle asi jedinej můj negativní "zážitek" ohledně blogu. Protože...

Poznala jsem díky němu tolik úžasných lidí, že se mi tomu ani nechce věřit. Potkala jsem se přes blog a instagram s pár lidma. U některých jsem byla překvapená mile, u některých ze mě doslova sršelo nadšení a u některých jsem byla zklamaná. Tak to v životě chodí, žejo a oni to tak třeba měli se mnou. Zjistila jsem, že to, co dávají na blog/instagram ve skutečnosti vůbec neexistuje a je to spíš život, kterej by žít chtěli. Ale těch byla jen hrstka. Zbytek mi zůstal v životě, z jednou z nich jsem denodenně v kontaktu a troufám si říct, že i když se známe "jen" rok, tak jí můžu věřit a spolehnout se na ni. Je tady, když jsem šťastná, ale i když ležím v nemocnici a brečím nebo když je všecko kolem na hovno. Další z nich mě denně inspirují, radí mi, potkáváme se, jsme spolu rádi. Nebýt blogu, tak ani nevím, že tak skvělí lidi existujou a to by byla škoda.

Díky blogu jsem se dostala na skvělý místa a získala pár spoluprací, kterých si moc vážím. Občas dostanu knihu (no kdo by to nechtěl?!) nebo věci na sport. Jsem za to moc ráda, ale pořád si dávám pozor, co vzít a co ne, protože tohle není reklamní plocha. U některých nabídek se spíš pousměju a říkám si, že na tohle jim přece nikdo nemůže kývnout...a měsíc na to vidím všude kolem sebe tampony :D

Musím jít běhat, i když se mi sakra nechce, protože přece RUN HEART! :D Ne, teď vážně. Musím na sobě pracovat a musím se snažit být lepší. Ne proto, abych vám mohla ukazovat nějakej progress (rovná se holý zadky a polonahý fotky), ale proto, abych vám ukázala, že to jde. Že dokážete všechno, co fakt chcete. Můžete běhat, i když jste to dřív nesnášeli. Můžete mít skvělou rodinu, i když jste nikdy nevěřili tomu, že existuje. Můžete být spokojení ve svým těle, i když jste patnáct let v kuse poslouchali, že jste tlustoprdi. Můžete být v něčem dobří, i když vám odmalička všichni kolem tvrdili, že na to nemáte. Můžete se zamilovat v pět ráno na diskotéce, i když vám každej tvrdí, že tam se láska nehledá. Můžete cokoliv!

No a pak jste tady vy! Vy, kteří si sem chodíte číst, pobavit se, inspirovat se. Vy, kteří mi píšete úžasný komentáře a stojím vám za to. Za těch pár minut, kdy mi napíšete milý slova nebo mi řeknete svůj názor. Píšete mi zprávy a maily, ve kterých se mě ptáte na věci ohledně běhu nebo chcete poradit, jakou knížku si koupit nebo kterej koláč si upíct. A nebo mě prostě jen chcete potěšit. Všechny ty maily mám schovaný a jsem na ně pyšná, dělají mi strašnou radost a pár mě jich i rozbrečelo (Dneska to vypadá, že furt jen řvu, ale není to tak. Jsem strašněj šutr a dojmě mě máloco! :D). Když vám přijde mail na tři stránky, ve kterým vám, vpodstatě cizímu člověku, nekdo odvypráví svůj životní příběh plnej kopanců a na konci si přečtete, že v těch nejhorších chvílích chodil sem, aby se rozveselil? Existuje hezčí pocit? Jasně, děti, svatba, rodina, ale víte, jak to myslím.
Nebo mi píšete, že jste díky mě začali běhat. To byl můj prvotní cíl, když jsem začínala psát. V úvodu blogu to mám vlastně pořád. I kdyby díky mě začal běhat jen jeden člověk, budu spokojená. A teď je vás tolik! Dokonce se mnou cvičíte. Ať už live nebo na YouTube. Pro mě další neskutečná věc. Tlustá holka s nulovým talentem na sport je teď tady? Čím jsem si to zasloužila? Je to neskutečný a strašně si toho vážím. Pryč jsou ty doby, kdy jsem každý ráno letěla k počítači a kontrolovala čísla. Kolik vás tady bylo a jestli to stoupá a kolik mám pravidelných čtenářů. Dělalo mi to radost, ale tohle je pro mě mnohem víc. I kdyby se sem vracelo jen deset lidí, budu šťastná, protože to má smysl.

Začala jsem psát, abych se zabavila a obrátilo mi to život úplně naruby. A já vám za to děkuju. Mým čtenářům, rodině a kamarádům.

Příště už bez dojímání a bez klišé, nebojte :-)

A.

úterý 9. srpna 2016

#spagetavari 2. díl

Jsem tady s dalším článkem z kuchyně. Minule jsem vám psala, že se snažím jíst tak trochu "low carb" a pořád se tím řídím. Jsou samozřejmě dny, kdy si frčím na jedné velké sacharidové vlně a vůbec se tím nestresuju. Na chalupě si prostě nedám místo špekáčků s pořádným krajícem chleba třeba salát, u babičky nikdy neodmítnu žádnou z jejích dobrot a v kině si musím dát nachos. Ty obří. A někdy i popcorn k tomu. Nechci být otrokem jídla, neustále řešit makra, krabičky, váhu, míry, abs a tak. Low carb mi vyhovuje a většina mých dnů je třeba na 100 g sacharidů za den. Když se "nehlídám", jsem potom víc unavená, nafouklá, hůř se mi běhá i cvičí, ale stejně si to neodpustím, protože žijem jenom jednou, že jo :-) Vybrala jsem pár fotek jídel z posledního měsíce, nejsou to žádné gastro zážitky a food styling taky stojí za starou bačkoru, ale hlavně, že to chutná. Mně i klukům. Vařím každý den, někdy i dvě jídla a i když se v řádění v kuchyni úplně nevyžívám, mám hroznou radost, když se něco povede a nebo když si kluci přidají. Každopádně nejhorší na celém vaření (kromě neskutečného bordelu v kuchyni) je vymýšlení jídel. Každej den se těch mých raubířů (všech třech) ptám, co by si dali. Netrpělivě čekám na odpověď a inspiraci. "To je jedno." "Koko!!!" "Hlavně ne nic s brokolicou!" "Co chceš." "Já nevím." "Nanuuuuk!" Takže tak :D Myslím, že hlavně ženy na mateřské mě pochopí, sestavování jídelníčku je prostě vždycky pruda. Ještě větší než škrábání brambor nebo umývaní připálenýho hrnce!

V Lidlu začali prodávat celozrnné tortilly, tak jsem je hned vyzkoušela s mexickou směsí (fazole a kukuřice v račatové omáčce a tofu na cibulce), salátem a avokádem. Tortillu většinou ještě před nandáním směsi potřu bílým jogurtem.
Jedna z mých nejoblíbenějších večeří. Večerní chléb, máslo a uzený losos z Lidlu. K tomu hromada zeleniny, bez té by to nešlo. 
Cuketové bramboráky, které zmizely rychlostí blesku a Lukáš, aka největší odpůrce cukety, ani nepoznal, že tam je. Mimochodem jsem s tou cuketou asi už otravná, protože mi známí z vesnice nosí sami od sebe plný igelitky těch zelených krásek a nic za to nechtějí! Ráj! :-)
Snažím se, abychom měli na talíři rybu aspoň jednou týdně. Nejčastěji je to halibut (kupuju v Ocean48), kterej je prostě chuťově dokonalej. Nepotřebuje žádný koření, jen chvilku v troubě, trošku soli a největší dobrota je na světě. Klukům k němu vždycky dělám bramborovou kaši a sobě obří salát. 
Další oblíbená večeře - hummus z Lidlu, Olmín a zelenina. Olmín je poměrně novinka v regálech, ale mě úplně neuchvátil, je na mě až moc tvarohovej a lepí pusu. Co vy na něj?
Neprůstřelné kafe podle Kristiny ke snídani. Kromě kokosového oleje přidávám ještě Ghí :-) Dobrota!
Už jsem vám říkala, že neumím aranžovat ani fotit jídlo? :D Tady vidíte výbornou sekanou a pečené batáty s cuketou. Škaredý, ale výborný.
Krémové polévky a vývar, to u nás jede ve velkým. Krémovky dělám většinou všechny stejně - cibulka na másle, zelenina povařená s vývarem, zahustit smetanou a někdy přihodit Kiri. A nikdy nezapoměňte přidat špetku muškátového oříšku! :-) 
Z Itálie jsme si v mrazící tašce dovezli několik kilo mořských dobrot a asi dva kufry těstovin, takže tuhle rychlovku v různých obměnách dělám minimálně jednou týdně :-) 
Datlovo - brusinkové kuličky. Samé zdravé věci a větší dobrota než nějaká Snickerska!
Brokolicový koláč podle Moni Gavlovské. Byl výbornej a dělala jsem ho od té doby už třikrát, určitě ho vyzkoušejte. A mrkněte k Monice na YouTube, začala natáčet nedávno, ale už teď tam najdete hromadu inspirace a navíc je milá a přirozená. Recept na koláč je právě v jednom z videí.
Špagety tady nesmí chybět, to je jasný. Boloňská omáčka, jedno z prvních jídel, který jsem kdy uměla uvařit.
Dnešní svačinka. Z eshopu Grizly jsem si (mimojiné) objednala různé druhy těchto Meridian másel a jsem fakt nadšená. Naprosto čisté složení bez jakýchkoliv zbytečností a ta chuť? Mandle - kokos je naprosté nebe!!! 
Další důkaz mého fotografického umění. Zapečené brambory (domácí od babičky) se zeleninou, šunkou, smetanou a sýrem a k tomu klasika okurkovo - rajčatový salát s bílým jogurtem, který prostě NIKDY nedochutím tak skvěle jako babička :-(
Dobrotám zdar! :-)

A.

sobota 30. července 2016

Itálie 3.část - chybičky

Napsala jsem vám dva články plné radosti a nadšení, ale všichni víme, že nikdy nic není bezchybný a všude se něco najde. Ať už jde o vztah, mateřství, sport, dovolenou, kamarádství. A kdo tvrdí, že ne, ten kecá. A tak jsem se rozhodla, že vám sepíšu pár failů, které jsme zažili, abych vás neštvala pořád jenom růžovýma článkama plnýma srdíček. Jdeme na to! Jo a napište mi do komentářů, jestli jste už letos v létě taky stihli něco podobnýho, ať v tom nejsem sama.

1. Navigace

Co dodat? Už jsem se o ní zmínila v předešlých článcích, ale tady nesmí chybět, protože byla důvodem k mnoha nasráním/přednasráním/rozvodům/křiku a nadávkám (jak na ni, tak na mě a nebo taky na Volkswagen, servisáka, kterej ji přeinstaloval a celkově tak nějak obecně na GPS svět!). Několikrát nás stáhla z dálnice, jakože zkratka. No, nebyla to zkratka, překvapivě. Veronu jsme kvůli (díky?) ní objeli asi tak petstokrát dokola a nocleh na poslední noc jsme málem nenašli vůbec. Po několika krizovkách jsme nakonec jeli podle aplikace Waze (strašně moc se mi líbí ta slovní hříčka waze=wejs=ways), která je úplně super a ani jednou jsme kvůli ní nechtěli ukončit dovolenou. Hlásí vám zácpy, které jsou před vámi, propočítá podle nich čas dojezdu atd. Každý uživatel do ní může zaznačit právě to místo, kde stojí kolona nebo kde někdo opravuje defekt. Najde vám benzínky s nejlevnějším benzínem, outlety s nejvíc obchodama a všechno ostatní, co potřebujete k životu. Jasně Any, benzín a hadry, teda vlastně boty :D

2. Bolavé ouško

Jedna z nejhorších věcí, které se vám můžou na dovolené stát, je nemoc. Nemoc jednoho z vašich dětí. Každý rok s sebou tahám obří lékarničku, za kterou by se nemusel stydět ani Hawkeye Pierce ze seriálu MASH. Najdete v ní léky úplně na všechno, mastičky úplně na všechno, kapky a sirupy úplně na všechno a homeopatika skoro na všechno. Dál taky obvazy a náplasti všech barev a vzorů (je libo McQueen nebo opičky? Maminko, rybičky. Mám i rybičky!), dva teploměry, antibakteriální gely, repelenty, panthenoly a další tunu věcí, které jsme zatím nikdy nemuseli použít. Po třech dnech skákání ve vlnách si začal Kája stěžovat na ouško a tak jsem nasadila tvrdou léčbu. Kapičky jsem měla přímo do doktorky z ORL, chránili jsme ucho před vodou a snažili se dodržovat klidový režim. Všichni rodiče si asi dokážou představit, jak to vypadalo. Další den přišly teploty a tak jsme jeli. Venku šedesát stupňů, hudba od bazénu, šplouchání vln, vůně kafe a zmrzky a my jsme se plahočili do nejbližší nemocnice. Kluci byli ale v autě moc hodní, takže nám cesta celkem utekla a dorazili jsme do města, vzdáleného asi 45 minut. V nemocnici to vypadalo jako v hororu ze čtyřicátých let. Sestřička byla asi po noční, ale naštěstí neuměla anglicky, takže jsem to poznala jen z vrčení a italského žvatlání v sinusoidě. Rukama nohama jsem jí vysvětlila, jaký máme problém, půl hodiny něco sepisovala do počítače, který byl asi tak z šedesátých let a za chvilku už nás volal doktor. Zavedli nás do ordinace, kde byli tři doktoři a dvě sestry a nikdo z nich neuměl anglicky. Opět jsem nasadila veškerý svůj herecký talent a snažila jsem se jim, pomocí posunků, vysvětlit, co Káju bolí. Teď si tak říkám, že můžu být nakonec ráda za ucho. Nerozuměli mi. Když v tom jedna sestřička vyjekla, dostala nápad a běžela pryč z ordinace. Za chvilku se vrátila se starším pánem (nejspíš údržbář nebo ajťák?), který mi jakž takž rozuměl a dokonce i trochu mluvil, takže po desetiminutové debatě v angličtino-češtino-italštino-pantomimě mi řekli, že musíme jet do většího města přímo na pediatrii, protože tohle chce specialistu. A tak jsme se vydali do Viterba, dorazili jsme do obří nemocnice přímo na pohotovost. Ta nemocnice byla vážně obrovská, děsivě obrovská. Vytahuju Káju z auta, Davídek naštěstí spí a jdu k okýnku za sestřičkou, která už o nás má vědět. Ona ale neumí anglicky. Ať to nepíšu pořád dokola, tak vám předem říkám, že tam neuměl anglicky vůbec nikdo. Už se mi hrnou slzy do očí a mám chuť se otočit a odejít, když ke mně přibíhá mladej kluk se dvěma holkama a POZOR! mluví se mnou anglicky. Asi viděli, že už jsem fakt zoufalá a zralá na kolaps, protože se mě zeptá, co se děje, já mu to všechno (s mírně hysterickým podtónem) řeknu a on to vysype italsky na sestřičku. Pár minut se baví a on mi potom vysvětluje, že musím tam a tam na pediatrii (doleva, doprava, po schodech nahoru, do výtahu, doleva atd.) a jakmile začnu zase natahovat, chytá mě za ruku a jdeme. Jdeme asi deset minut a já jsem totálně zamotaná, vůbec nevím, kde jsme a jak se dostanu zpátky, ale v tu chvíli prostě odevzdaně jdu. Dojdeme na pediatrii, kluk si zase povídá se sestřičkou, zase mě někam vede, potom si povídá s doktorkou (říká mi, že je to jeho známá) a ta nás hned bere na vyšetření. Já mu asi tak stokrát děkuju, děkuju a děkuju a nutím Káju, ať mu taky děkuje a přemýšlím, co mám v kabelce, jak se mu mám odvděčit, ale on říká, že ok a že až bude v Praze, tak se ozve. Škoda, že v té Praze bych byla ještě víc ztracená než v nemocnici, ale to mu samozřejmě neřeknu. Loučíme se, já jsem celá naměkko, paní doktorka je moc hodná, rukama nohama mi vysvětlí, jak dávkovat kapky a jak chránit ucho. Dokonce kdesi ze šuplíku vyloví koupací čepku a demonstruje mi, jak ji mám Kájovi nasadit. Vyfasujeme kapky a sirup a jdeme. Já zase děkuju, děkuju, děkuju ve všech jazycích, který ovládám, včetně slovenštiny a s úlevou vycházíme z pediatrie. Skoro dvacet minut se vymotáváme a nakonec úspěšně najdeme auto se zbytkem posádky a jedeme domů. Uf. Kájovi se ulevilo hned další den a já jsem si hned po příjezdu objednala italštinu pro samouky. A taky jsem si potvrdila, že hodní lidi jsou fakt všude.

3. Ukradené kolo

Na italský kemp jsem vám už pěla ódy, ale jednu věc jsem zatajila. Okradli nás. Za celou dobu jsme se nesetkali s nikým nepříjemným nebo přednasraným (až na jednu českou rodinku) a fakt jsme byli překvapení, jak jsou na nás všichni milí. A na kluky taky. Jednoho dne ale ukradli Davídkovi odrážedlo. Brali jsme s sebou dva dopravní prostředky pro kluky, aby byly přesuny na pláž nebo do obchodu rychlejší a i když nám zabraly půlku kufru, nelitovali jsme toho. Když totiž ti dva jedou na motorce, soustředí se na řízení, takže nestihnou koumat každý kamínek/brouka/větvičku jako za chůze. Na večeři tedy taky jezdili na kolech a vždycky si je zaparkovali za rohem restaurace. A vždycky je tam po večeři našli. Až jednoho dne našli jen jedno kolo místo dvou. Říkali jsme si, že si ho asi nějaký děcko půjčilo a až si zajezdí, tak ho vrátí zpátky. Nebo až si rodiče všimnou, že mají u karavanu cizí kolo, začnou pátrat po majiteli. Nikdo nic nevrátil, nikdo si ničeho nevšiml a my jsme po zbytek dovolené chodili po kempu a koumali každý podezřelý kolo v okolí. Do posledního dne jsme doufali, že se někde objeví, ale zázrak se nestal a Davča je bez kola. Naštěstí stále platí, že všechno zlé je pro něco dobré a on se teď musí asap naučit jezdit na opravdickým kole, protože mu nic jinýho nezbývá. A já doufám, že si na tom našem zeleným krasavci nějakej malej Ital pěkně odře koleno!

4. Nocleh jako z hororu

O prvním ubytovacím failu (ve zkratce - přijeli jsme do kempu o den dřív a v den check-outu jsme vůbec netušili, že už máme být dávno pryč) si můžete počíst na mojí FB stránce a ten další přišel až v úplném finále naší dovolené.
"Lásko, najdi prosímtě na booking.com ubytování někde v Udine, dneska domů nedojedem."
"Je tady krásnej hotel, ale drahej."
"Tam v centru bude asi všechno drahý, tak mrkni na nějakou vesničku poblíž Udine."
"Tohle vypadá krásně a je to i se snídaní za pár euro."
"Ukaž? Jo, to vypadá fajn, tak to blokni a zadej mi to do navigace."

Nakonec se ukázalo, že to zas až tak fajn nebylo, protože ta vesnička vlastně nebyla úplně po cestě. Na mapě se mi zdálo, že po cestě je, ale prostě nebyla. Takže rozvod. "No jasný, zase špatně, tak si to prostě najdi příště sám!" "A jak si to mám asi hledat sám, když řídím? Co jako mám ještě dělat?!!!" "Jasnýýý, já nic nedělám a když jo, tak na hovno, že?" Následuje půlhodinová hádka o ničem a už se pomalu blížíme k té vesničce s FAJN ubytováním. Vjíždíme do ní a jedeme k číslu 54. Míjíme číslo 53 a najednou je tam 60. To je divný. Objedeme tu díru asi tak stokrát dokola a 54 nikde. Voláme paní, u které máme bydlet a ona co? NEUMÍ ANGLICKY!!!! Vůbec neví, která bije a my taky ne. A tak jezdíme a hledáme a ptáme se kolemjdoucích, kteří jsou strašně milí, ale zase bez angličtiny. Máme hlad, chce se nám spát a pak už rezignujeme a zastavujeme uprostřed jakési polní cesty. Najednou přijíždí pán s malým klukem v autě a ptají se nás, co se děje. Chlapeček umí trošku anglicky a tak mu říkám, co se stalo a že hledáme bed and breakfast. "Aaaaa BB?" Raduje se pán a ukazuje nám, ať jedeme za ním, že on ví. A tak jedeme. Pryč z té vesnice. Do jiné vesnice, ve které nám vítězoslavně zastavuje u domečku s obřím nápisem BB. Děkuju mu, ale my máme zaplacenou noc v té padesátčtverce. "Ahaaa, tak jedeme hledat!" Následujeme ho zpět do té první vesničky a jezdíme za ním, zatímco on se ptá kolemjdoucích, sousedů, chlapů v hospodě a nikdo neví. Asi po hodině hledání mu už zoufale ukazuju fotku toho prokletýho baráku, on se zaraduje a má výraz jakože: "Jééé, to vím, to jste měli říct hned!!!" A zavede nás na místo určení. My mu zase děkujeme, děkujeme a děkujeme a chlapečkovi cpu do ruky dvoje Pringelsky (Aneto!), protože to je jediná věc, kterou mám po ruce. Ti dva vesele odjíždí a já jsem zase dojatá, jak hodní jsou kolem nás lidi.
Tím to ale nekončí! Z domu vyjde stará Italka v zástěře a rukama nohama se omlouvá, že to není její byznys a že vůbec nevěděla, co po ní v tom telefonu chceme. Nakonec se ukázalo, že je to byznys její dcery, která byla zrovna pryč. Mně to bylo celý divný, to víte - černá kronika. Už když nám ten hodnej pán řekl, ať jedeme za ním, viděla jsem hostel, ve kterým nás všechny rozřežou (díky Quentine!!!). A poté, co nás paní zavedla do podkrovního bytu, kterej vypadal podezřele zabydleně a nedalo se v něm zamčít, jsem byla trošku v nervech. Navíc byl plný právnických knih a Hannibal byl přece taky právník! Říkám Lukášovi, že je to divný a že je ten dům kdesi zašitej a nikdo v té dědině nevěděl, že je tady vůbec nějaký ubytování! Že oni tady určitě ty lidi vraždí a pak je jí nebo zakopávají na zahradě. Prostě magor. Nakonec naskládám za dveře stůl, židle a nastražím různý pasti proti úchylům a jdeme spát. Celou noc se budím a čekám. až přijde někdo s motorovou pilou nebo s injekcí a posílám rodičům naši GPS polohu, aby kdyžtak věděli, kde hledat naše těla.
Noc jsme přežili, dostali jsme výbornou snídani a frčeli domů. Já se tímto omlouvám té milé stařence, že jsem ji vinila z nějakých orgií a masových vražd. A slibuju, že trochu omezím četbu těch černočerných knih!

Bez větších i menších problémů by to ale nebylo ono, souhlasíte? :-)

Krásný víkend!

A.

úterý 26. července 2016

Itálie 2. část - Verona a Toskánsko

Verona. Město lásky a všech zamilovaných, díky příběhu o Romeovi a Julii. Když jsem si v autě rozněžněle plánovala, jak se konečně po několika letech zase podívám na ten pověstný balkon, nezapomněl Lukáš podotknout, že je to přece celý vymyšlený. Romantik.

neděle 17. července 2016

Itálie 1. část - Tarvisio, Laghi di Fusine a Lago di Garda

Najeli jsme stovky kilometrů, snědli kila výborné zmrzliny a vypili litry ještě lepší kávy. Smáli jsme se, brečeli, plavali, skákali přes vlny, pili slanou vodu, pluli na šlapadlech, váleli se, kreslili, četli a okradli nás. Ochutnali jsme plody moře na sto způsobů a uvařili jsme si špagety na dalších dvěstě. Já jsem vynosila desatero šatů, které budou zase po zbytek roku ležet ve skříni, proběhla se po pláži a každej den děkovala za moje tři kluky. I když mě občas štvali. Ale já je asi víc! Tak taková byla naše letošní dovolená!