Pages

pátek 30. září 2016

Harry Potter a prokleté dítě - co já na to?

Někdy v létě se spustil předprodej dalšího dílu Harryho Pottera (osmý díl aneb o 19 let později)  a včera u nás konečně zazvonil pošťák s balíčkem. Těšila jsem se na to jako malá holka a u rozbalování jsem měla opravdové Vánoce v září. S Harrym jsem vyrostla, mám doma všechny díly prvního vydání a v každé knížce jsem si dělala čárky, kolikrát jsem ji přečetla. U mého nejoblíbenějšího pátého dílu jsou jich desítky. Miluju ten příběh a vracím se k němu pořád a pořád dokola. Tohoto pokračování, které je o Harrym dospělákovi, jsem se fakt nemohla dočkat a byla jsem celkem nalomená si ho přečíst v angličtině, protože se mi nechtělo čekat. Nakonec ale zvítězila moje lenost. V angličtině se snažím číst co nejvíc, ale knihu si v cizím jazyce prostě tolik nevychutnám. Přece jenom nejsem na levelu rodilého mluvčího a u čtení se musím dost soustředit a přemýšlet nad jazykem, přičemž mi potom tak trochu "uniká" příběh. A u této knihy jsem se o ten příběh nemohla ochudit, takže jsem si počkala na překlad a užila jsem si každé jedno písmenko.


Recenze na knihu jsou dost rozporuplné. "Tohle už není Harry." "Napsali to jen, aby vydělali, ale s Harrym to nemá nic společného." "Není to ono." "Vadí mi způsob, jakým je to napsané (scénář)." Atd. A co na to říkám já? Je to úžasný! Při čtení prvních řádků mi běhal mráz po zádech. Viděla jsem před sebou úplně živě dospělýho Harryho, Hermionu i Rona. Představovala jsem si jejich děti. Nástupiště 9 a třičtvrtě. Bradavice. Paní s vozíkem plných kokin ve vlaku do Bradavic. Viděla jsem to všechno a musela jsem se usmívat. Hodilo mě to zpátky o deset let a jediný, co mě mrzí je to, že jsem knížku zhltla během jednoho večera a nešetřila jsem si ten příběh na později. Přiznávám, že ze začátku mi dělalo trošku problém čtení scénáře, ale po pár stránkách jsem si zvykla a vůbec mi to nevadilo.
Ano, možná nejsem objektivní, protože je to moje srdcovka. A určitě vám nebudu tvrdit, že je to plnohodnotný 8. díl celé série, ale to nám taky nikdo nesliboval. Příběh je to ale dokonalý a já bych klidně uvítala další a další díly, a klidně bych o tom kouzelnickém světě četla každý měsíc až do konce života. Pokud jste na tom stejně jako já a prožili jste svoje dětství a pubertu společně s Harrym, tak budete nadšení a tahle kniha by neměla ve vaší sbírce chybět. Rozhodně to není žádná slátanina (na toho, kdo tohle napsal, sesílám rovnou kouzlo Silencio!!!) a určitě to pro mě (jako fanouška HP) není zklamání!
Nechci vám prozrazovat, o co půjde a co se bude v knize dít, ale číst si o tom, jak by vypadal kouzelnický svět, kdyby válku vyhrál Voldemort, bylo šílený. Trošku mi v knížce chyběly příběhy ostatních, dá se říct vedlejších, postav. Zajímalo by mě, co dělají a kolik mají dětí a kdo si koho vzal. Ale třeba se to v nějakém dalším poračování dozvím! :-)

Napište mi, co na ni říkáte vy, jsem zvědavá..

Kouzlům zdar!

A.

pondělí 26. září 2016

Z mojí kuchyně III.

Jsem tu s dalším jídelním článkem. Tentokrát jsem vám fotila i svačiny a pár "nezdravých věcí", takže nečekejte nějaké velké fitness vaření. Moji kluci jsou sice zvyklí na kuskus, cizrnu, tofu a podobné zdravé dobroty, ale stejně jim převážně vařím klasické, české obědy. Já jsem teď ve fázi, kdy jím pocitově a vlastně úplně všechno. Jsou dny, kdy mám od rána do večera chuť jen na ovoce a zeleninu (a litry kafe), ale občas si dám řízek (třeba včera) nebo pořádnej kus buchty od babičky. Nehlídám se, nepočítám, neomezuju a nic si nevyčítám. Cítím se fajn (když si teda nedám v deset večer nachos, to se mi pak nespí úplně dobře) a vypadám pořád stejně. Minulý týden jsem byla po dlouhé době na měření InBody a jsem fakt spokojená. Jasně, vždycky to může být lepší (míň tučků a víc svalů), ale jde to směrem, kterej se mi líbí a tak to má být. Je mi úplně fuk, kolik vážím. Vlastně jsem o své váze neměla až do měření ani tušení. Důležitý pro mě totiž je, co vidím v zrcadle. O měření se ale rozepíšu zase jindy, teď pojďte mrknout na fotky, je jich až až :-)

Klasika, po které se u nás zapráší během jednoho dne. Štrůdl z listového těsta s jablky a ořechy. Těsto vždycky posypu kokosem nebo rozdrcenými piškoty, aby mi jabka nevytekly ven. A vajíčko nahoru, to je jasný :-)

sobota 24. září 2016

TRAIN HEART MARATON #2

Skóre dnešní tréninkové čtyřhodinovky?

Několik kilo snězených jablek.
Ještě víc snězených banánů.
Krabice sušenek podle Kitchenette, po kterých se pekelně rychle zaprášilo - recept najdete TADY.
Pár odměrek BCAA a pár tabletek spalovače a nakopávače. Pár, protože se většina holek bála, že se z toho po :D
Dvě flašky růžové Bohemky. Ale nebojte, až na závěr, ne místo nakopávače.
Stovky angličáků.
Desítky minut ve vzporu. A ve vzporu na boku. A na loktech.
Stovky dřepů. Od klasických, přes ty na špičkách a s TRX, až po úzké.
Premiéra s BOSU a kluznýma podložkama, ty měly velkej úspěch! Nechcete vidět ty výrazy po předvedení cviku. Někteří si neodpustili i sprostá slova...
Stovky sprostých slov.
Stovky zamračených tváří a protestů.
Další stovky vyjevených tváří a výrazů typu: "To jako myslíš vážně, Aneto?!!"
Milion výhrůžek na mou osobu, naštěstí většinou jen v duchu.
A v duchu další spousta sprostých slov, namířených na mou osobu, když jsem vyslovila slovo "ANGLIČÁK!"
Litry potu.
Trocha slz, který jsem ale nerozeznala od potu, takže se nepočítají.
Žádná krev!
Několik namožených svalů.
Spousta bolavých svalů.
Tisíce endorfinů.
Hromada dříčů, kteří to nevzdali, ani když se jim chtělo už doopravdy umřít aneb "Když nemůžeš, tak můžeš ještě třikrát!"
A jedna pyšná a spokojená Aneta.


(Nejen) takový byl dnešní, v pořadí už druhý, TH maraton. Posledních pár dnů jsem vymýšlela mučící kombinace cviků, radovala se, že už mi konečně přišly nové pomůcky na cvičení a nemohla se dočkat dneška. Včera odpoledne jsem ještě stihla upéct nejlepší ovesné sušenky (a nemyslím si to jen já! :D) a taky jsem jich stihla půlku sežrat. Jsou fakt dobrý, určitě je vyzkoušejte. Večer jsem nakoupila zásobu ovoce a do košíku jsem přihodila i dvě flašky šampáňa. Za odměnu. A řeknu vám, že po třech hodinách tabaty a kruháče, fakt bodlo. Všem.
Jely jsme klasickou zahřívačku v podobě běhu kolem tělocvičny (Po každým kole bylo víc a víc tváří, které mi očním kontaktem dávaly najevo, že už stačí, ne? Pořád nechápu, proč s tím během mají takovej problém, ale já je naučím ho milovat, věřím tomu.), angličáky (má cenu říkat, že ten cvik miluju a že jich bylo dneska FAKT moc?) a výpady přes tělocvičnu. "Příjemně" zahřáté jsme se vrhly na první kruháč, ve kterým jsem nakombinovala cviky s vlastní vahou i s pomůckami. Měly jsme švihadla, gumy, TRX, bosu, činky, kettlebely. Prostě nádhera! Na každém stanovišti dvakrát 45 s práce, s 15 s pauzou. Stanovišť bylo deset a řekla bych, že to bylo tak akorát. První fáze za námi a po nutném doplnění cukrů a převlečení triček přišla na scénu TABATA. Tu jsme jely jen s vlastní vahou a projely pěkně celé tělo. Tabat bylo celkem sedm a aby to nebylo moc jednotvárné, daly jsme si mezi nimi veselou vsuvku - výdrž rukou v upažení (kmitání, kolečka a podobný parádičky) a dřepovačku se Sally. Dorazily jsme tabaty a byl tady další odpočinek. Přijde mi, že jsme stihly půlku věcí, který jsem měla v plánu, protože to fakt strašně rychle utíkalo. Příště si asi dáme ten maraton rovnou šestihodinovej! To je nápad, Any! :D




Po další jídelní a kecací pauze (to byste nevěřili, co všechno se dá za 15 minut probrat!) byl v plánu druhý kruháč na stejném prinicipu, jako ten první, jen s jinými cviky. Holky pomalu přecházel úsměv, ale já jsem jim ho tam vrátila zpátky, na to jsem expert! :D Po kruháči jsme tam poslaly naše tradiční veselé hry aka sezení u zdi, proložené dalšími angličáky, překvapivě! Potom druhá Sally, tentokrát ve vzporu, a šlo se na CORE.
Jakmile začnu lidem vysvětlovat, jak správně zapojit střed těla, stává se z nich okamžitě banda vysmátých puberťáků. Nejvíc je baví slova jako: pipča, dírky, zatáhni zip, zatáhni otvory atd. Já vím, není to moc profesionální, ale já prostě chci, aby se naučili ten střed používat a v tom jim popisování nějakých latinských svalů moc nepomůže. Ve finále tedy CORE u všech úspěšně zapojen, zkusily jsme pár cviků, které teď určitě budou holky cvičit každý večer u telky a odpálily jsme to posledními intervaly na břicho. Pak už jen protáhnout a domů. S úsměvy na tvářích a trošku nemotorně, ale s nejlepším pocitem: "Přežily jsme to!"
Zase se budu opakovat, ale jinak to nejde. Jsem vděčná za tuhle bandu, za takovou příležitost a za každej trénink, po kterým vidím ty spokojený výrazy. Je to vážně práce snů.
Důležitý je, mít na těchto akcích krásnou zdravotnici!!!
A co zlepšit/vyladit do příštího maratonu, který bude kolem Vánoc?

Vzít termosky s kávou.
Pořídit těžší kettlebely.
Pořídit těžší činky.
Upíct víc sušenek.
Koupit víc šampáňa.
Zařadit víc anglánů.


Sportu zdar a hezký zbytek víkendu všem. A vzkaz pro moje holky: DĚKUJU!!!

A.

pátek 23. září 2016

Dobroty I. - Aktin

Zásoby zdravých dobrot nakupuju většinou u nás ve zdravé výživě, ale některé věci tam nenajdu a tak mě zachraňují eshopy. Jsem schopná sedět dvě hodiny u internetu a projíždět celou nabídku, od kuskusu až po proteinové tyčinky. Vesele to hážu do košíku a potom to (méně) vesele promazávám, abych tam neutratila majlant. Vyzkoušela jsem už hodně eshopů se zdravýma věcma, ale ke dvěma se vracím pořád a pořád dokola. Grizly je super na objednávky ořechů, ingrediencí na zdravé vaření a sortimentu firmy Lifefood, o tom se ale rozepíšu příště. Dneska se mrkneme na balíček z Aktinu. Tady objednávám hlavně proteinové tyčinky, BCAA, protein samotný nebo různé další dobroty, které Aktin sdílí na svůj instagram a tím mě strašně mučí, protože to vždycky potřebuju VŠECHNO. A co mi tedy přišlo v posledním balíku? A co bych vám doporučila? Jdeme na to mrknout.

čtvrtek 22. září 2016

Já před těhotenstvím? Skinny fat!

Před pár dny jsem si na facebookovém profilu blogu aktualizovala profilovku, na které jsou dvě srovnávací fotky. Jedna z konce šestinedělí a druhá myslím po půl roce cvičení a zdravýho stravování. Psali jste mi, že je to paráda a že je sice hezký zhubnout 30 kg, ale že by vás zajímalo, jak jsem na tom byla před těhotenstvím. Já to chápu, protože většina žen vypadá po porodu oplácaně/tlustě/zavodněně (a těm, které vylezou z porodnice jako laňky, upřímně závidím!) a tak jsem tady s článkem, jak jsem to vlastně měla předtím. Spoustu lidí (od mých čtenářů až po holky, které ke mně chodí cvičit) si myslí, že jsem byla sportovec už předtím a tak pro mě nebylo těžký se hodit po porodu zpátky do formy. To mě vždycky pobaví, protože jsem byla snad všechno, jen ne sportovec :D
Konec šestinedělí (cca 90 kg) vs současnost
O tom, že jsem byla jako dítě tlustá, jsem vám už psala. Měla jsem ráda jídlo a pořád jsem seděla doma jako pecka. Naši mě museli vyhánět ven a já jsem si vždycky sedla na patník a čekala, až zase budu moct jít domů a psát si do deníku/tvořit časopis nebo si číst. Zhruba do patnácti jsem kynula a kynula, poslouchala nadávky o tlustorpdkách a brečela doma do polštáře. I přesto jsem ale pořád jedla, mlsala a nic nedělala. Najednou se ale všechno změnilo úplně bez práce. Prostě jsem se vytáhla a byla ze mě samá ruka, samá noha. Taťka má 189 cm a mamka 176 cm, takže jsem měla kam růst a to mě tak nějak zachránilo. Alespoň co se vzhledu týče. Líbilo se mi, jak vypadám a byla jsem šťastná, že už nemusím poslouchat nadávky a urážky. Že si můžu koupit hezký rifle a uplý tričko (v Kenvelu!!! :D) a že se o mě začínají zajímat kluci. To bylo ale všechno, co se změnilo. Stravovala jsem se dál jako doposud a sportu se vyhýbala jako čert kříži. Noční můry z tělocviku jsem na blogu už taky zmiňovala. Pětka ze šplhu, pětka za kotoul, pětka za patnáctistovku.
V 17 letech přišla první láska a kupodivu se sportovcem, takže mi vlastně ani nezbylo nic jinýho, než ho následovat a začít se trochu hýbat. Jezdili jsme na brusle (milion pádů a desetkrát naraženej zadek), na tenis (jeden úspěšnej úder ze sta), hráli jsme squash (chudák malej mě na tom kurtu měl sto chutí zabít) a začala jsem chodit na spinning (po kterým mi akorát tak rostl zadek). Jo, snažila jsem se, ale že by mě to bavilo? Že bych se na to těšila? V žádným případě!!! Jídlo jsem pořád neřešila a troufám si říct, že jsem prostě jedla jako prase. Snídaně většinou nula, oběd nějakej hnus v hospodě a na večeři rohlíky nebo chleba. Do toho tuny čipsů, čokolád, kokin, časté návštěvy mekáče a podobných nesmyslů. A taky hodně alkoholu. Každej víkend párty s naáslednou kocovinou, kterou se snažíte zajíst všemožnýma prasárnama. S nástupem na výšku to bylo ještě horší, protože se pilo mnohem víc a během dne nebyl na jídlo čas. Večer jsem se doplahočila domů úplně hotová a snědla všechno, co jsem tam našla. V ledničce mě čekal obří oběd od babičky, po kterým jsem si dala ještě pořádnou večeři a zakončila to s čipsama a colou u telky. Prostě úplná hrůza, co vám budu povídat. Ale víte co? Nepřibírala jsem. Nevím, jestli za to mohl rychlej metabolismus nebo ty nekonečný cesty z nádraží (bydleli jsme na mega kopci na druhé straně města), ale bylo to tak. Vypadala jsem pořád štíhle. Ovšem jen v oblečení. A tady nastává ten rozdíl mezi Anetou tehdy a teď. Byla jsem takzvaně skinny fat. Rozkydlá, rozblemcaná, rozteklá, nazvěte si to jak chcete, ale pořád štíhlá. Nevadilo mi to. Jo, večer před zrcadlem jsem si říkala, že na to, jak jsem mladá, tak se nějak moc třepu a plavky byly noční můra, ale v globálu jsem prostě vypadala dobře a pod oblečení (skoro) nikdo nevidí, tak proč to řešit? To, že jsem byla věčně unavená, náladová, protivná, bylo mi zle, byla jsem nafouklá, oteklá a zadělávala jsem si na cukrovku a podobný nemoci? Nedocházelo mi to. Tehdy ještě nebyly žádný fitness blogy, skupiny na fb a celkově se tohle nějak neřešilo. Nikdo kolem mě nežil zdravě a sportovci, se kterýma jsem se stýkala, sice hráli squash a jezdili na kole, ale do toho byli každej víkend v lihu a jídlo neřešili vůbec.
Vyplývá z toho jediná věc, zachránilo mě moje první těhotenství. Kdybych tehdy nepřibrala těch 36 kilo, nezačala bych se zajímat o to, jak je dát dolů. Nepoznala bych, jak moc je cvičení návykový a jak dokáže v životě pomáhat (fyzicky i psychicky). Nezamilovala bych si běh. Nenaučila bych se vařit a píct zdravě. Neměla bych tenhle blog a vás - nejmilejší čtenáře. Neměla bych práci snů. Ani bych netušila, jak skvěle se můžu ve svým těle cítit. Nejenom navenek, ale hlavně uvnitř. Mám energie na rozdávání, nejsem vůbec nemocná, nemám žádný zažívací problémy a líp se mi žije. Můj příběh je jasnej důkaz toho, že i absolutní sportovní antitalent a člověk na hony vzdálenej od zdravýho životního stylu, se může úplně změnit. Od základů, ve všem.

Najít fotku bez oblečení z tohohle období se mi bohužel nepodařilo, protože jsem si fakt hodně hlídala, aby mě v těch plavkách (ve kterých jsem vylezla dvakrát za léto) někdo nevyfotil :D Ale našla jsem pár archivních z období kolem roku 2010-2011, tak aspoň takhle. Koukám na to a vidím úplně cizí holku...





Mějte se hezky! :-)

A.

PS: Ty čipsy miluju doteď a aspoň jednou za měsíc je musím mít!

neděle 18. září 2016

Tréninky TH a moje aktuální cvičení

A máme tady podzim. Vím, že je z toho konce léta a poklesu teplot většina z vás smutná, ale já prostě miluju podzim. Vedra mi nevadí, sníh mi nevadí, uřvaní ptáci na jaře mi nevadí, ale na nic z toho se netěším tolik, jako na to barevný listí, dýně, svíčky, pošmourno, koukání z okna na déšť s hrnkem čaje (odmyslete si randál mých dětí a stavění komínů nebo modelování dinousaurů z plastelíny, ať pocítíte tu romantiku aspoň vy! :D) a taky na pouštění draků (u toho se několikrát pohádáme, kdo teda bude toho draka držet a vzápětí budeme někoho vymotávat z vlasce nebo vymotávat draka ze stromu) a burčák (ten hlavně!). Je toho spoustu a už je to konečně tady :-)


Dnes mám pro vás článek o tom, jak to pokračuje s TRAIN HEART a taky pár slov ohledně toho, jak momentálně cvičím já.
Tréninky s mýma holkama dostaly konečně pevnej řád a od začátku září jedeme pěkně naplno a jsme zpátky v režimu. Přes léto se sice cvičilo, ale dva týdny v červenci a dva týdny v srpnu jsem měla "dovolenou", takže to bylo celé takové rozhašené a co si budeme povídat - o prázdninách je to prostě vždycky trochu volnější. I když jsem celou dobu holkám vtloukala do hlavy, že prázdniny jsou pro školáky a ne pro cvičence, chápala jsem, že daly před tréninkem přednost pořádné grilovačce a nebo vychlazenýmu cideru na zahrádce. A nebo jen chtěly být v tom krásným počasí se svou rodinou a ne se potit při TABATĚ. Tohle všechno se ale s příchodem září změnilo a v tělocvičně se schází stará dobrá garda, ale i nové tváře, za které jsem strašně moc ráda. Většina lidí mi totiž píše, že se mezi nás bojí/stydí se/nezvládnou to/nemají natrénováno a já všem pořád dokola opakuju, že se není čeho bát a že to zvládnou, ale stejně mi nevěří :D Takže jsem vždycky šťastná, když se odváží a jdou do toho. Během tréninku mě sice nenávidí (a dva dny po něm ještě víc), ale ty úsměvy a propocená trička po něm? Nejlepší odměna! Jedeme klasicky kruháče, tabatu, intervaly, tréninky ve dvojicích i v týmech a příští týden budeme mít poprvé nový koncept tréninku s názvem Abs&CORE&Stretch. Sama jsem zvědavá, co na to holky řeknou a určitě se potom rozepíšu víc, ale věřím, že budou nadšený. Od mého posledního článku o návštěvě fyzioterapeuta jsem se totiž ponořila do knížek, blogů a webovek a studovala, zkoušela a koumala. Střed těla je důležitý, to jsem věděla, a cviky na CORE jsem zařazovala téměř do každého tréninku, ale upřímně, není vůbec lehké naučit lidi, jak střed zapojit a vysvětlování tohoto principu mi zabíralo čas, který chtěly holky využít na výše zmíněné propocení triček, což na jednu stranu chápu. Že je důležité protahování jsem taky věděla (i když jsem se tím sama neřídila), ale setkala jsem se stejným problémem jako s CORE. Nechceme se dvacet minut ze 60 protahovat, chceme běhat/spalovat/MAKAT. A pak se protáhneme doma. To víš žejo! Tohle chápu úplně, sama nejsem jiná, ale pracuju na tom a troufám si říct, že úspěšně, ale o tom plánuju samostatný článek někdy příští víkend.
Tyhle dvě věci dohromady plus moje čím dál silnější přesvědčení, že chci lidem předávat víc, než jen zmrtvení se u angličáků a bolavý svaly, mi vnukly tenhle nápad. A taky to byl trochu makreting! :D Kdybych totiž holky lákala na trénink, při kterém budeme většinu času ležet na podložce, tak bych je prostě nepřesvědčila, to vím jístě. Ale taky vím jistě, že až ucítí, co všechno je při správném provedení cviků bolí, tak už nebudou chtít nic jinýho. Každopádně jsem pro jistoti ke Stretch&CORE přidala intervaly na břicho (protože kdo nechce ABS, že? :D), které budou taky trochu jiné (méně dynamické) než jsou holky zvyklé, ale pšt! Moc moc se na to těším a určitě vám dám vědět, co na to holky říkaly. Během podzimu nás taky čeká další TH maraton (o tom prvním si můžete přečíst TADY) a tréninkový kemp v Ostružné, kterého se fakt už nemůžu dočkat. Na jaře to byla velká paráda a jsem si jistá, že teď na podzim to bude ještě lepší. Utíká to jako voda, za pár měsíců to bude rok, co jsem začala trénovat a já věřím, že je to teprve začátek. Mám tolik plánů a nápadů, které bych chtěla zrealizovat, ale musím být trpělivá, což je jedna z mých nejslabších stránek, takže další výzva. Každej den a hlavně během každýho tréninku si říkám, že je to neskutečný a pořád nějak nemůžu uvěřit, že se to děje :-)



A jak je to se mnou? Přiznávám, že s běháním přes prázdniny to bylo dost zlý. V létě mi to prostě jaksi nejde (hlavně, že holkám kážu vodu a pak piju víno :D), ale s přicházejícím podzimem se mi chuť vyběhnout naštěstí vrací. Stejně ale pořád převažuje domácí cvičení. Zůstávám věrná Zuzce Light a každej den sedím bezradně u počítače, projíždím ZGYM a trpím. Protože se nemůžu rozhodnout, kterej z těch stovek skvělých tréninků si vybrat. Nejvíc u mě vede série Summer Shred, což je vždycky šílenej nářez, dál 15 minutes Fat Burn (během 15 minut si sáhnout na dno? To chceš!) a taky workouty s kettlebellem, což je pořád můj miláček číslo jedna. Na paty mu ale šlape švihadlo, takže kombinace těchto dvou věcí je úplnej skvost. A přesně tenhle typ tréninků v ZGYMU taky najdete. Zuzčiny legendární pětiminutovky nezklamou nikdy a většinou si je dávám ještě po tréninku, jako takovou třešničku na dortu. Její power jóga je taky slušná makačka a mohla bych prostě pokračovat až do rána. Budu se opakovat, ale členství v ZGYM jsou nejlíp utracený dvě stovky měsíčně :-)


Mimochodem kdo z vás ještě není na facebooku v téhle motivační skupině? Založila ji Kristi, kterou si určitě většina z vás pamatuje z blogu Moje tělo, a troufám si říct, že je to jedna z nejlepších skupin, co se cvičení týká. Radíme si, inspirujeme se ve vaření a pečení a Kristina tvoří na každý týden nové výzvy. Jsou tam milý a normální holky a když se vám někdy nechce zvednout zadek, tak šup na fb a hned máte motivaci jako blázen :-) Kromě běhu/neběhu a Zuzky jsem zařadila pravidelné protahování a jógu, ale o tom zase příště, protože si to zaslouží zvláštní článek.

Mějte se krásně! :-)

A.

neděle 28. srpna 2016

Aneta a fyzioterapeut

"Anetko, Ty se asi nemáš moc ráda, viď?"
"No, ale mě nikdy nic nebolí (kromě svalů, což je v pořádku) a nemám žádný problémy. Ani jsem nikdy neměla žádný sportovní zranění."
"Jasně, můžeš takhle fungovat dva měsíce, dva roky a klidně i dvacet let, ale pak se z toho pose***! Protahuješ se?"
"Hmm, někdy."
"Tak bys měla začít!"
"Stačí pět minut?!"

Kamarádka fyzioterapeutka obrací oči v sloup a vzdává to. Byly to necelé dvě hodiny mučení a těžkej pád do reality. Stoupni si takhle, běž tam, otoč se, zvedni jednu nohu a teď druhou. Hmm, tady trošku skoliózka a tady to rameno máš níž. Zkrácený hamstringy, přetížený bedra, tady Ti to leze nahoru. Ty tím cvičením vymýtáš démony, že?
Asi to tak bude. Nestarám se o svoje tělo tak jak bych měla a po téhle proceduře jsem si říkala, jakej je zázrak, že ještě držím pohromadě. Jak píšu výš, nikdy jsem neměla žádný zranění (jen mě občas trochu zlobí achillovka) nebo problémy s koleny/zády atd. Svaly mě bolí tak nějak permanentně a když mě bolí málo, přikoupím těžší kettlebell a problém je vyřešen. Protahuju se fakt minimálně, vím, že je to chyba, stydím se za to a musím to napravit...Musím se přiznat, že když nestíhám, tak se prostě neprotáhnu vůbec. OSTUDA!!! Snažím se to trošku kompenzovat power jógou, ale pořád je to bída. Protahování by mělo trvat stejně dlouho jako trénink a na to prostě nemám čas. ALE MÁŠ! Jen je to na mě šíleně pomalý, nudný a zbytečný. Samozřejmě si uvědomuju, že je to chyba a že zbytečný to rozhodně není, ale dokud se mi nestane něco vážnějšího, tak se k tomu asi fakt nedokopu. I když po tom mučení s fyzio jsem si (i jí!) slíbila, že se polepším. A proč jsem u ní vlastně skončila?
Po sobotním Spartanovi mě lehce bolela bedra. Říkala jsem si, že jsem asi prochladla v té (odporně studené) vodě a že to prostě přechodím/rozběhám/rozcvičím. Mazala jsem Sněhurkou (můj lék na všechno :D) a čekala. Bolest byla stále větší, v noci jsem se bála otočit, protože to prostě bolelo jak čert. A čím dál víc. Po třech dnech mi to "vylezlo" nahoru a udělala se mi na zádech obří boule a otok. I tak jsem cvičila (debil) přes bolest, mazala a čekala, co bude. Přijela návštěva z Čech a kamarádka viděla, že se jaksi divně kroutím a sykám. Já si totiž nikdy na nic nestěžuju, občas syknu a nebo heknu. Ty jsi hekla?! Protože vím, že si za to můžu sama a akorát bych ze všech stran slyšela, že mi to říkali a že měli zase pravdu a že to přeháním a že jsem jak malý děcko. Kamarádka se ale nenechala odbýt, donutila se mě svlíknout a už to jelo. Po hodině pod jejíma kouzelnýma rukama se mi strašně moc ulevilo, zatejpovala mě a je to mnohem lepší. Dva dny jsem si dala pauzu a dneska jsem odjela trénink úplně v pohodě, trochu to táhne, ale skoro to necítím. Probraly jsme i držení těla (protože blbě chodím) a dýchání (protože i blbě dýchám!). Ve finále jsem zjistila, že jsem vlastně úplně marná a že se vůbec neřídím tím, co vím, že je správně. Uvědomila jsem si, že jestli po tom mým stárnoucím těle chci ještě nějaký výkony, musím se mu věnovat i jinak, než dřinou. Takže se budu protahovat, nebudu cvičit každej den a budu chodit do vířivky, i když mě to strašně nebaví. Nebudu takovej pobuch, nebudu se mučit a naučím se vymýtat démony i jinak. Ale jak, to zatím netuším. Teď se to budu snažit zjistit a zároveň se budu snažit najít dobrýho fyzioterapeuta tady u nás, abych k němu mohla chodit pravidelně. Možná už jednu paní mám, bylo mi totiž řečeno, že má černý tejpy s pirátskýma lebkama a to prostě chceš!!! :D Samozřejmě vtipkuju, budu si vybírat podle toho, jak mi dokáže pomoct a jak moc bude přísnej, to já totiž potřebuju jako sůl!

No řekněte sami, že potřebuju hezčí tejpy?! :D
Co vy a fyzioterapeuti? A protahujete se poctivě?

A.